autor Continentaleurope, zdroj: Wikipedia, licence obrázku GFDL
autor Continentaleurope, zdroj: Wikipedia, licence obrázku GFDL

Eutanázie pasivní a aktivní, vyžádaná a nevyžádaná

Z etického hlediska je ovšem klíčová skutečnost, že problém rozhodování o tom, kterým z dětí postižených Downovým syndromem či rozštěpem páteře má být takto pomoženo a u kterých to nemá smysl, nastolila až moderní medicína.
Zhruba do poloviny minulého století totiž nebyly k dispozici prostředky, jak většinu těchto novorozenců zachránit, takže byli ve shodě s tradiční doktrínou o morálním rozdílu mezi usmrcením a ponecháním zemřít ponecháni svému osudu, přičemž smrt se naštěstí obvykle dostavila velmi záhy. Například Downův syndrom bývá doprovázen anomáliemi typu vrozené choroby srdce nebo blokace zažívacího traktu, zatímco u těžších případů rozštěpu páteře je mícha obnažená, takže takto postižení novorozenci jsou vystaveni nebezpečí nejrůznějších infekcí, a pokud přežijí, mají částečně nebo zcela ochrnuté dolní končetiny, neovládají střeva či močový měchýř a zároveň trpí vodnatelností mozku, což má za následek střední až těžší poškození kognitivních funkcí. Technologický pokrok medicíny však umožnil tyto potíže pomocí relativně nenáročných operací – od operací srdce pacientů s Downovým syndromem až po chirurgické uzavření rozštěpu páteře a léčbu infekcí prostřednictvím antibiotik – zmírnit či odstranit. Kterým z postižených novorozenců by se mělo této péče dostat?
Lékaři, kteří začali jako první podobné operace provádět, si na tuto etickou otázku odpověděli z počátku ve shodě s tradiční doktrínou o „posvátnosti života“ (viz 6. kapitola). Podle této doktríny jsou všechny životy hodnotné ve stejné míře, a proto je morálně obligatorní operovat všechny postižené děti. Jeden z pionýrů péče o novorozence postižené rozštěpem páteře, britský pediatr John Lorber však zhruba o deset let později prozkoumal jeden tisíc případů takto operovaných dětí a zjistil, že jen necelá polovina z nich přežila první rok, přičemž přes 80 procent z nich čelilo těžkým postižením. Jen šest dětí z celkového počtu nemělo žádný handicap. Doktor Lorber si tedy začal klást otázku, zda život prodloužený o několik let vyplněných utrpením stojí za záchranu. V roce 1972 pak navrhl, aby bylo upuštěno od léčby všech těžce postižených dětí a nadále byly zachraňovány pouze děti s nadějí na jistou kvalitu života. Léčba měla být vyloučena u novorozenců, kteří během několika hodin po porodu splnili jedno či více z pěti „nepříznivých kritérií“ (adverse criteria): velikost a umístění rozštěpu, paralýza či deformace páteře, velmi těžký hydrocefalus a jiné poškození mozku atd. Lorber navíc zdůraznil, že vyřazení z péče nemělo znamenat pouze to, že tyto děti nebudou operovány; znamenalo to navíc, že budou pouze běžným způsobem krmeny, ale nebudou ani umístěny v inkubátoru, ani vyživovány pomocí trubičky či léčeny antibiotiky. Odepřít dítěti operaci, ale pak prodlužovat jeho život jinými prostředky by podle doktora Lorbera bylo „iracionální“.
To znamená, že dr. Lorber de facto odmítl klasickou doktrínu o posvátnosti čili neredukovatelné a rovné hodnotě veškerého života, protože tato etická doktrína se stala v důsledku technologického pokroku moderní medicíny, jež nyní umožňovala prodlužovat životy vyplněné utrpením, beznadějně zastaralou.
Mezi bioetiky na tuto skutečnost poprvé poukázali australští autoři Helga Kuhseová a Peter Singer ve své monografii Should the Baby Live?. Kuhseová a Singer jednak upozornili, že revizi pojetí hodnoty lidského života je potřeba reflektovat explicitně – což je nepochybně úkol spíše pro filozofy než pro lékaře –, a jednak dokazovali, že těžce postiženým novorozencům spíše než prodlužování jejich bezvýchodné existence (přinejmenším o období, po něž je necháváme umírat, jak to implikuje Doktrína o konání a dopuštění neboli DDA – viz 9. kapitola), dlužíme eutanazii, ačkoli oni sami o ni nemohou požádat. Argument pro toto tvrzení vyložím vzápětí; předtím stojí za to povšimnout si, že následující vývoj dal Kuhseové a Singerovi za pravdu. Selektivní péče o novorozence s těžkými postiženími se totiž od osmdesátých let minulého století, kdy Singer s Kuhseovou svou knihu publikovali, stala v řadě západních zemí normou. Svědčí o tom průzkumy mínění uvnitř národních lékařských komunit.

Tyto průzkumy dokládají, že mezinárodní lékařská komunita přinejmenším implicitně opustila tradiční princip posvátnosti lidského života ve prospěch principu nerovné či relativní hodnoty lidského života. V čem nadále panuje neshoda, je otázka, co dělat s dětmi, u nichž bylo rozhodnuto neiniciovat nebo přerušit péči. Z literatury je zřejmé, že většina národních lékařských komunit, o nichž existují spolehlivé informace, se kloní k řešení, které navrhl již doktor Lorber – tj. pouhá základní péče (strava, voda, případně analgetika), ale žádné kroky směrem k prodloužení života.
Existuje významná výjimka z tohoto konsenzu. Lékaři Univerzitní nemocnice v nizozemském Groningenu v roce 2002 navrhli protokol pro rozhodování o těžce postižených novorozencích. Ačkoli kritéria, s jejichž pomocí má být definována skupina beznadějných případů, rovněž připomínají starší Lorberův návrh pro vyloučení beznadějných případů rozštěpu páteře, je tu jeden podstatný rozdíl: autoři Groningenského protokolu navrhují, aby příslušní novorozenci nebyli ponecháni zemřít, ale aby byl jejich život ukončen eutanazií. Je zvláštní, že v kritických komentářích k tomuto návrhu převažuje zpochybňování kritérií, na jejich základě protokol navrhuje nezahajovat či přerušit léčbu, a kompetence lékařů posoudit kvalitu života a charakter utrpení pacientů.
Tyto námitky jsou zvláštní proto, že v současné diskusi přece již nejde o to, zda mají být někteří pacienti vyloučeni z léčby: viděli jsme, že v tomto bodě již po desítky let v řadě zemí panuje shoda. Otázkou, jež je na pořadu dne, není, zda mají být někteří novorozenci vyloučeni z péče, která by jen prodloužila jejich utrpení; ale jak má být s těmito dětmi naloženo poté, co jsme se rozhodli, že jejich život nestojí za to prodlužovat: máme je ponechat zemřít – což může být relativně dlouhý a nepříjemný proces – nebo má být v jejich vlastním zájmu jejich život ukončen eutanazií?

Vraťme se nyní k explicitnímu argumentu ve prospěch neonatální nevyžádané eutanazie. Singer ho vypracoval v definitivní podobě v knize Practical Ethics. Jde o tzv. argument nahrazením (Replacement Argument), podle něhož jsou novorozenci nahraditelní v tom smyslu, že lze ospravedlnit usmrcení nějakého existujícího novorozence, pokud je to nutné k tomu, aby vzniklo jiné dítě, jehož životní vyhlídky jsou lepší. Usmrcení postiženého dítěte může být nutnou podmínkou pro vznik náhradního dítěte proto, že úroveň postižení původního dítěte je tak závažná, že by je nikdo neadoptoval, a rodiče by péči o ně museli věnovat tolik času a zdrojů, že by nemohli uvažovat o pořízení dalšího dítěte. Tahle úvaha na první pohled působí zvráceně, ale ty z nás, kteří jsme zpočátku šokováni, Singer vzápětí opět usvědčí z nekonzistence. Považovat možné osoby za nahraditelné je totiž běžným předpokladem plánovaného rodičovství.

tento text je úryvkem z knihy:
Tomáš Hříbek: Obrana asistované smrti
Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele

 obalka-knihy

Nová fyzika se nekoná. Struny vs. kvantová gravitace

Standardní model stále platí. Poslední výsledky nejsou překvapením. Supersymetrické částice nebyly pozorovány. /Tento úryvek byl …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close