Sciencemag.cz
Related Articles
Ano, máme svou inteligenci. Toho si člověk všimnul a začal naši inteligenci zkoumat a popularizovat. Třeba nás při experimentu nechává najít cestu bludištěm nebo rekonstruovat silniční síť.
Zatímco většina velkých živočichů se bez pohlavního procesu množit neumí, střídání pohlavního a nepohlavního rozmnožování je pro většinu mikroorganismů typické. Sexualita vytváří genetickou variabilitu v (relativně) hustých populacích. Přežití ve velmi zředěných populacích, kde je nalezení partnera nepravděpodobné, pak zajišťuje množení nepohlavní (klonální).
Většina uvedeného platí i pro jiné prvoky skupiny Amoebozoa. Charakteristické pro nás je již zmíněné makroskopické plazmódium a následně vznik sofistikovaných plodniček, jaké jiné mikroorganismy nevytvářejí.
Být mikroskopická a prostým okem neviditelná améba má své výhody. Být velký ovšem také. Rostliny, živočichové a houby v tom dosáhli mistrovství a mohli by vyprávět. I my hlenky jsme se inspirovaly, i když po svém. Dělením jádra bez dělení vlastní buňky vytváříme makroskopická, často pestře zbarvená a pohyblivá plazmódia. Lidé dodnes přesně nevědí, co k takové metamorfóze vede. Odhalili ale, to musíme sebekriticky přiznat, že tak často dochází po našem pohlavním procesu, tedy po splynutí améb nebo bičíkovců a následně jejich jader.
My, pravé hlenky, máme často více párovacích typů než dva, které se ustálily u většiny makrotvorů. Vápenatka mnohohlavá (Physarum polycephalum), kterou si člověk-vědec oblíbil jako modelový druh, jich může mít až 15. Améby různých pohlaví se mohou párovat. Krom toho stejného, pochopitelně. Kombinací je mnohem více než třeba u člověka rozumného, který se považuje za pána tvorstva, ale může se párovat jen přibližně s polovinou svého společenství. Muži se ženami a ženy s muži.
Po tomto procesu se naše jádra začnou binárně dělit, tedy podle násobku dvou. Obří buňka může mít nakonec až miliardy (řád 10 na 9 ) jader, jak kdosi spočítal. Dělení jsou synchronizována v rámci plazmódia, to znamená, že všechna jádra se dělí téměř současně. Pohybujeme se ve stádiu plazmódia prouděním své živé hmoty – protoplazmy. Tento pohyb je poháněn podobně jako stahy svalů živočichů. Prostě po bílkovině aktin jezdí molekulární motor, který člověk nazývá myozinem. Tento pohyb stahuje a roztahuje vějířovité kanálky protoplazmy a hydraulika už udělá zbytek.
Stahy a uvolnění se střídají každou minutu či dvě. Tím se „řeka živé hmoty“ pohybuje chvíli sem a chvíli zase zpět; ve větvení se řeka rozlévá ve dvě a za chvilku se zase dvě řeky stékají zpět v jednu. Ale pozor, umíme tento děj bravurně ovládat. Ve směru, kam se chceme pohybovat (růst), proudí protoplazma déle než zpět. Na zrychlených videích, kterých člověk na YouTube a jiné portály umístil spousty, je tento pohyb vtipně cukavý. Cukání odpovídá dopředným a zpětným pohybům. Růst plazmódia pak tomu, že pohyb je na jednu stranu o něco trvalejší než zpětným směrem. Tímto směrem růstu je třeba místo, kde je potrava (například při pokusu člověkem položená ovesná vločka). Ale pokud narazíme na hrozbu či nevhodné prostředí (člověk na nás fouká suchý vzduch nebo na přirůstající čelo plazmódia pokládá zrnka soli), dokážeme během pár minut začít couvat. Prostě perioda změn proudění protoplazmy se prodlouží směrem zpět. Výsledkem je pohyb rostoucího čela plazmódia až několik centimetrů za hodinu!
Ano, máme svou inteligenci. Toho si člověk všimnul a začal naši inteligenci zkoumat a popularizovat. Třeba nás při experimentu nechává najít cestu bludištěm nebo rekonstruovat silniční síť USA či Tokijské metro (na kraje bludiště nebo místo velkých měst dá ovesnou vločku).
No a my pak bludiště propojíme nejkratší cestou plazmodiálního provazce nebo jím propojíme ta jeho města na mapě, takže to vypadá jako silnice vybudované člověkem.
My na tom nic tak zázračného nevidíme, prostě minimalizujeme transportní vzdálenosti v plazmódiu. Bludiště se nám většinou nepodaří vyřešit napoprvé (jak taky, když nemáme oči a nemůžeme se z nadhledu podívat, jak je postaveno?).
Jen pak stáhneme výběžky plazmódia ze slepých cest,které nevedou za potravou. Podobně, proč bychom města na mapě propojovaly složitěji než lidský stavitel. Nanejvýš obejít vysoké hory, ale jak říkáme, není to žádný div. Máme inteligenci mnohem vyšší, kterou ještě vědci neobjevili.
Objekty výzkumného zájmu se stáváme v různých směrech. Jsou vědci, kteří na nás svítí světlem různé barvy, pouštějí nám hudbu nebo do nás elektrické impulzy, foukají na nás suchý vzduch (to už jsme vlastně psaly) a aplikují na nás různé chemikálie. Zamilovali se do nás dokonce i kybernetici. Třeba Andrew Adamatzky dal dohromady s kolegy knihu Computing with the slime molds (volně přeloženo jako Počítání s hlenkami).
Badatelé se různými přístupy snaží vytvořit biologický počítač. Tito vědci naše plazmódium třeba kapou do kontaktů samochodného robota, aby našimi životními ději robota ovládali (samy produkujeme slabé elektrické signály). My s nimi úplně nespolupracujeme, takže elektronický stroječek jen nekoordinovaně poskakuje. Ale profesury si na tom už mnozí vědci udělali.
úryvek z knihy
Jiří Kubásek: Hlenky. Krásky inteligentní, Academia 2026
Nejsme rostliny
Nejsme živočichové
Nejsme ani houby
Jsme hlenky
