Sciencemag.cz
Doporučujeme
Při příležitosti náboženského svátku opět trochu evolučních úvah o vzniku náboženství. Dawkins nejčastěji zmiňuje teorii, že náboženství je mem (memový komplex), který parazituje na tom, že někdy, především v dětském věku, je výhodnější věřit než být skeptikem a řídit se empirií. Dítě, které pochybovalo o tom, že u řeky číhá krokodýl, dopadlo špatně.
Samozřejmě toto je řečeno krajně zjednodušeně a námitky se hned nabízejí (např.: pokud by šlo o to, že něco je výhodné pro děti, mohly by z toho vyrůst, asi jako z pohádek) a lze na ně dále reagovat. K této hypotéze již bylo vedeno mnoho diskusí, proto snad může být zajímavější podívat se na další možnosti, které Richard Dawkins ve své knize Boží blud uvádí dále. (Dawkins předpokládá, že náboženství vyžaduje speciálního výkladu, protože jednak není pravdivé – neexistuje žádný Bůh ani bohové – a jednak není nositelům příslušného memu prospěšné; mem proto musí parazitovat na nějakém jiném mechanismu. Přirozeně na každý by v těchto základních premisách s Dawkinsem souhlasil.)
Některé výklady se odvíjejí opět od fungování psychiky dětí – instinktivní dualismus, instinktivní teleologie. Protože děti žijí mezi rodiči a jejich radami/východovou/příkazy a lidskými artefakty, je pro ně přirozené dojít k závěru, že všechno má svůj účel. Pak přijde ale dojde k chybné extrapolaci, že také „prší kvůli mně“ a „něco mi to chce říci“.
Viz také: Dualismus máme vrozený, těžko s tím hnout
Jiná teorie praví něco trochu podobného, ale nejde přitom o psychiku dětí. Vychází z toho, že i dospělí žijí především mezi jinými lidmi, k nimž zaujímají intencionální, nikoliv fyzikální („mechanický“) postoj. Velký mozek vznikl nikoliv jako nástroj pro efektivnější lov (opět: podle příslušné teorie, vše lze dále rozebírat a zpochybňovat) ani pro spolupráci s jinými lidmi, ale abychom je mohli lépe klamat a snáze prohlédnout jejich klamy; jen proto ho přírodní/pohlavní výběr vůbec upřednostnil.
Tudíž mozek je konstruován tak, aby za vším nacházel (maskovaný) účel a záměr, mysl a vůli – a to nejen za chováním jiných lidí, ale i blesku.
Samozřejmě z toho nevyplývá, že si člověk musí myslet, že mu kávovar strojí úklady (ovšem počítači už nedává leckdo), ale má tendenci určité přístupy promítat i tam, kde neodpovídají realitě. Možná proto (viz opět příklad s krokodýlem), že obávat se úplňku přinese méně škod než neobávat se souseda. Jak se říká, jen paranoidní přežijí atd.
Soustavněji a z podobných pozic se náboženstvím vedle Dawkinse zabývá např. i Daniel Dennett. Ten mj. zmiňuje i teorii, že náboženský blud by mohl být nějak navázán na zamilování se – zamilovanost znamená do značné míry potlačení soudnosti ve vztahu k danému subjektu. Samozřejmě vznikají otázky, nakolik je tento stav trvanlivý, nakolik je člověk monogamní, nakolik je zamilovanost evolučně adaptivní apod.. To ale opět pomiňme, celá teorie má říct, že náboženství jako parazitický mem prostě sedlo na tento „receptor“ (asi jako předešlé výklady předpokládaly „receptor intencionality“ apod.).
Zdroj: Richard Dawkins: Boží blud (Academia 2009) a další
Poznámky PH:
Samozřejmě se tím množství možných výkladů ani zdaleka nevyčerpává. V evoluční biologii známe řadu mechanismů – paví ocas je náhodou vzniklá neužitečná (ba přímo škodlivá) věc, která se ale přesto může za určitých okolností fixovat selekcí.
Do kolonky „náboženství“, respektive náboženské (rituální?) chování také zahrnujeme strašně moc věcí. Možná jde o různé jevy, které si také zaslouží různé výklady. (Na druhé straně, není to většinou tak, že by vedle sebe existovaly nezávisle třeba předpisy regulující sexuální život a stravování a chování k jiným lidem a vedle toho nějaká představa o posmrtném životě, božstvech a pravidlech jejich uctívání; jde o komplex memů, které spolu bývají provázány.)
Zabývejme se historickou skutečností, že vládci na našem území se v určitém období věnují intenzivně (i násilím) rozšíření křesťanství, přestože je to kultura cizí, zahraniční. Proč to dělají?
Z vyloženě praktických důvodů! Území promořené křesťanstvím jsou ekonomicky silnější, hygieničtější, prakticky ve všech směrech produktivnější.
Psychiatr Nakonečný starší se zabýval dlouhá léta své lékařské praxe magiky. Napsal o nich mimo jiné kratší článek „Podstata a lidský smysl magie“. Kladl si otázku proč je magie tak rozšířená mezi přírodními národy, když tito musí vzhledem k obtížnosti přežití být zaměřeni k praktickým výsledkům svých magických praktik, které v prvním přiblížení jeví se nicotné! Co tedy skutečně magie prakticky nese, když nezanikla?
Odpověď není tak obtížná, stačí se oprostit civilizačního bludu o sebevýznamu individua. Jednoduše řečeno skupiny, které praktikují magické praxe v boji o teritorium a zdroje ostatní skupiny porazí. Zejména pokud skupiny (státy) překročí magickou velikost sto jedinců a ztratí schopnost se s větší skupinou vnitřně identifikovat (biologicky ideální počet je max 50). Potom nastupuje prostor pro sjednocující ideologie, které pokud obstojí v soutěži zvítězí nad skupinami s ideologií méně praktickou – zvítězí vojensky. (K úvaze třeba i zednářský fotbalismus, Spartáááá, Bááníček naši hoši z Nagana…) Potřeba příslušnosti ke skupině je biologicky dána a jak se jí ten který manipulátor dokáže zhostit (třeba ve „svobodných volbách“) je dáno hlavně jeho šikovností.
A o výsledku rozhodne přirozený výběr – smrt neúspěšných.
zde nicméně pracujete se skupinovou selekcí – a většinou modely v evolucni biologii predpokladaji, ze selekce na urovni jedincu (nebo genu apod.) je efektivnejsi/rychlejsi. prakticky: nez by skupina dokazala porazit jine skupiny, zevnitr by ji rozvratili ti, kdo by prislusnou strategii nedodrzovali. (nechovali se podle prikazani, neverili v prislusne veci, at uz otevrene nebo skryte; takovi tedy samozrejme vzdycky existuji take, ale to zase spis bude zalezitost nejakych ruznych strategii v populace a evolucnich her/rovnovah mezi nimi, samotneho nabozenstvi se to asi dotyka jen okrajove)
„Velká čísla“ se zjevně vzpírají logice „malých“ čísel.
Jak je definováno náboženství, a jak je definována víra?
Pokud někdo vychází „jen tak“ z nějakých předpokladů, a na základě toho vytváří složitější a složitější konstrukce, v čem se to liší od víry? A když kolem toho vytvoří společenství příznivců, čím se to liší od náboženství? (Často to obsahuje dogmata, netoleranci, fanatismus – samé známé věci.)
Jedním dechem poznamenávám, že kromě matematiky (svět sám pro sebe), a fyziky/chemie je to víra kam se podíváš. (Toť můj názor.)
no, s definici nabozenstvi/viry je to asi otazka na specialisty. nekdo se k tomu sam hlasi, jindy to prirknete spis odpurcum (ze jako „ismy“ jsou nejake nabozenstvi nebo pseudonabozenstvi apod.). v prvni uvaze bych se priklonil k tomu, ze nabozenstvi je to, co se k tomu samo hlasi, odkazuje se vyslovne na neco presahujiciho rozum, zazraky, zjevene pravdy, poslove bozi, nefalzifikovatelne veci, veci po smrti – a toto se pouziva k vykladu celeho sveta. (ve stredoveke scholastice se snad domnivali, ze „prirozenymi argumenty“ dokazuji existenci nejakeho jednoticiho principu apod. vteleni, trojice apod. vyzaduje viru. takto vzato pak deismus nabozenstvi asi neni, maximalne to muze byt nejaka chybna argumentace. myslite-li si, ze mate v kulne permonika, je to nabozenstvi? nebo spis empiricky omyl? takze ale vlastne i empiricka, falzifikovatelna a vedecka teorie, akorat zrejme chybna?)
cili k uvaham, co je nabozenstvi, co je metafyzika (esoterika…)… budou ty uvahy zajimave nebo produktivni? z me strany asi ne.
Zda jsou ty úvahy produktivní? Možná záleží na postoji dotyčného. Já třeba bytostně toužím po poznání skutečnosti. Na což je vědecká metodika dost dobrej nástroj. Na druhou stranu mě krapet znervózňuje, že mnohé vědecké disciplíny mají přísně vzato ke skutečné vědě dost daleko. Jako bychom se od středověké scholastiky moc daleko nedostali. Stále věříme v permoníky, jen to dokážeme lépe okecat.