Sciencemag.cz
Doporučujeme
Po dvě třetiny historie homininů (před šesti až dvěma miliony let) naši předci, bratranci a jiní příbuzní právem preferovali hybridní řešení: život na stromech, aby se chránili před predátory.
Zvláštností na lidském těle najdeme celou řadu. Pokud dovedete hýbat ušním boltcem jako sloni, znamená to, že máte v uchu sice neužitečné, nicméně stále funkční svaly. Poslední obratle páteře, které srůstají pod pánví, jsou pozůstatkem našeho ocasu a kostrč nadále slouží jako místo pro uchycení některých svalů. Zkuste se na kostrč zeptat kohokoli, kdo spadl ze schodů a tvrdě se uhodil o hranu. Ti, kdo trpí ochromujícími bolestmi zad, se v nedokonalostech našeho bipedního pohybu dobře vyznají – souboru lokomočních nedostatků, které nás udělaly lidmi. Zamysleme se na chvilku nad naším podivným držením těla.
Lidská páteř se nevyvinula jen tak z ničeho. Muselo dojít k narovnání ohebné páteře živočichů, kteří se pohybují po čtyřech nebo pomocí předních končetin v závěsu na větvích (existovala tedy určitá omezení a působila i evoluční setrvačnost), což vedlo k tomu, že se dnes celá váha těla drží v jedné ose, a nadměrně tak zatěžuje dvě končetiny. Páteř je kvůli tomu zakřivená a obratle vystaveny nepřiměřenému tlaku. Nervy a svaly se musely co nejlépe přizpůsobit, ale nešlo to dost na to, aby se předešlo ischiasu, kýlám a plochým nohám. A pokud nyní po vší té snaze stát vzpřímeně na dolních končetinách trávíme celé dny sezením u stolu nebo v autě, jdeme bolesti z nedokonalosti aktivně naproti.
Proč jsme se tedy uchýlili k bipedii? Otázka je složitější, než se na první pohled zdá. Říká se, že vzpřímený postoj umožnil běh na dlouhé vzdálenosti a větší flexibilitu při pohybu. V běhu na sto metrů by nás sice čtyřnožec rozdrtil, ale ve vytrvalostním přespolním běhu si dobře povedeme zase my. Coby dvounožci můžeme v případě potřeby šplhat, chodit, běhat a brodit se řekou. To všechno je pravda, nicméně i tak dál platí, že v otevřených savanách se ostatní zvířata téměř vždy pohybují po čtyřech a zatím se jim nevedlo vůbec špatně. Také se říká, že díky bipednímu postoji naši předkové predátorům ukazovali svislou, nikoli vodorovnou siluetu (která je pro průměrnou kočkovitou šelmu daleko lépe viditelná), a navíc stáli nad úrovní trávy, takže predátora zpozorovali na větší vzdálenost. Mimoto nám vzpřímený postoj uvolnil ruce a paže, které už nebyly potřebné k pohybu a daly se použít k manipulaci s nástroji, sběru potravy a držení potomků. Ale stali jsme se bipedními proto, abychom si uvolnili ruce, nebo se nám uvolnily ruce, protože jsme se začali pohybovat po dvou?
Čísla bohužel nesedí, protože první kamenné technologie se objevily v Africe již před 3,3 miliony let, kdy do příchodu rodu Homo zbývalo ještě 700 000 let, a pokud víme, kolem jezera Turkana se stále potulovali pouze australopitékové a Kenyanthropus, kteří se vyznačovali mnoha rysy spjatými s životem na stromech. Proč přišla nejprve technologie, a teprve potom plně bipední pohyb? Co je příčina a co následek? Když vezmeme v úvahu všechny nákladné nedokonalosti spojené s bipedií, které jsme vyjmenovali výše, musela se vyplatit hned od začátku, jinak by převládli naši stromovitější protějšci.
Někteří odborníci na evoluci člověka zastávají názor, že počáteční popud k bipedii souvisel s termoregulací. Když druhy, které žijí v oblastech mezi lesem a pastvinami, prozkoumávají otevřená prosluněná území bez stínu, představuje pro ně udržení tělesné teploty v rozumných fyziologických mezích vážný problém. Týká se to především mozku, který přehřátí špatně snáší, jak už jsme si říkali. Čtyřnožci v savaně si vyvinuli vhodná protiopatření, která nám homininům chybí. Příslušníci našeho kmene se tělesnou teplotu očividně naučili držet pod kontrolou tak, že zmenšili plochu vystavenou slunečním paprskům. Ve stejné době mohli naši předkové postupně ztratit srst a vyvinout si potní žlázy. Pokud tomu tak bylo, adaptace související s termoregulací odstartovala následnou kaskádu výhodných změn (flexibilnější pohyb, uvolnění horních končetin a tak dále), které z bipedie udělaly navzdory jejím nákladům dobrou strategii.
Je rovněž pravděpodobné, že kvůli těmto kompromisům a navzdory svému nezpochybnitelnému významu se bipední pohyb po několika neúspěšných pokusech a nezdařených experimentech v průběhu čtyř milionů let vyvíjel pomalu a nesměle. Dokládá to například Ardipithecus, což byl lesní bipední druh, který se dovedl pohybovat ve větvích i chodit vzpřímeně. Po dvě třetiny historie homininů (před šesti až dvěma miliony let) naši předci, bratranci a jiní příbuzní právem preferovali hybridní řešení: život na stromech, aby se chránili před predátory (zachovávali si při tom starobylé znaky, jako zahnuté prsty a dlouhé přední končetiny), a obezřetné bipední prozkoumávání otevřených travnatých prostranství při hledání potravy. Podobně žila i slavná Lucy, která zemřela po pádu ze stromu. Pro tvory, kteří se ještě neproměnili ve statečné lovce, ale představovali chutnou kořist pro kočkovité šelmy a obrovské dravé ptáky, se tehdy jednalo o zdaleka nejrozumnější životní strategii. Paviáni a mnozí jiní primáti dnes dělají totéž. Zapomeňme tedy na příběh evoluce člověka, který začíná hrdinským „sestoupením ze stromů“ a dobytím savany na dvou nohou. Plně bipedními jsme se stali teprve v počátcích rodu Homo.
A mnoho našich bližních ten den stále proklíná. Chodit vzpřímeně po dvou nohou představuje značný risk, pokud následně změníte stravu, začne se vám zvětšovat mozek a musíte rodit. Pánev se nemůže příliš roztáhnout, protože kdyby to udělala, nedokázali byste stát vzpřímeně. Hlavička dítěte jí proto prochází velmi obtížně. Kdybychom se mohli vrátit a systém přenastavit, ideálním řešením by z inženýrského hlediska bylo rodit přímo z břicha, jenže to nejde, protože naše porodní cesty jsou modifikovanou verzí těch, jimiž disponují plazi kladoucí vejce a raní savci, kteří přes pánev rodí jen drobné potomky. Musel se proto vymyslet kompromis, třeba že těhotenství potrvá devět měsíců a nato se narodí bezmocní potomci, kteří mají mozek vyvinutý jen z jedné třetiny a zbývající dvě třetiny se dokončí později. Řešení je to však pořád velmi nedokonalé, což si uvědomíme, když si vedle počtu matek a miminek zesnulých při porodu vzpomeneme na to, jak bolestivý proces to pro ženy je, i když vše šlape, jak má.
Přechod k bipednímu pohybu měl negativní důsledky téměř pro každou část těla. Lidé jsou ploskochodci a jejich chodidla musí snášet velké namáhání. Slabým místem se stává náš krk, na jehož vrcholu balancuje pohupující se bowlingová koule. Břicho se všemi vnitřními orgány je vystaveno nejrůznějším traumatům. Pobřišnici tlačí gravitační síla dolů, což vyvolává náchylnost ke kýlám a prolapsům. Můžeme si všimnout i důsledků pro náš obličej. Až příště dostanete rýmu a v každém otvoru tváře vás bude tlačit hlen, vzpomeňte si, že vaše ucpané čelistní dutiny mají odvodňovací kanály směřující vzhůru k nosním dutinám – proti gravitaci! Z toho důvodu jsou naprosto neefektivní a snadno se ucpou hlenem a jinými podobnými látkami. Vypadá to jako špatný design, nicméně pravdou je, že u čtyřnožců směřuje vyústění čelistní dutiny dopředu, což funguje dobře. Avšak u někdejších čtyřnožců, jako jsme my, se tvář do vertikální pozice natočila teprve nedávno a tohle je výsledek.
úryvek z knihy
Telmo Pievani: Přírodopis nedokonalosti
Argo a Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
