Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ještě rychlejší byla katastrofa, která se udála o necelých devět let poté, 28. ledna 1986, když vybuchl nad mysem Canaveral na Floridě raketoplán Challenger. Od startu do zkázy Challengeru uplynulo něco málo přes třiasedmdesát vteřin. Zahynulo sice jen několik lidí, ale je to jedna z nejznámějších katastrof v amerických dějinách, mnohem známější než daleko zkázonosnější, ale dávno zapomenutá srážka na Tenerife. Zčásti proto, že jedním z astronautů byla středoškolská učitelka z Concordu v New Hampshire jménem Christa McAuliffeová. Zájem médií o její misi způsobil, že spektakulární explozi vidělo v přímém televizním přenosu 17 procent obyvatel USA a dalších 85 procent slyšelo zprávu o katastrofě nejdéle do hodiny.
Na rozdíl od ostatních pohrom pojednaných v této kapitole byly v tomto případě všechny chyby latentní, nikoliv aktivní. Posádka letu, která do jednoho zahynula, neměla na havárii žádnou vinu. Co přesně se tedy stalo špatně? Dva měsíce po zničení Challengeru se objevily dohady, že Bílý dům vyvíjel na agenturu NASA nátlak, aby raketoplán odstartoval ještě před přednesením Poselství o stavu unie prezidentem Reaganem, jež bylo původně naplánováno na pozdější hodinu téhož dne, což je dokladem hluboce zakořeněného nutkání přisuzovat vinu muži v Oválné pracovně, kdykoli je to jen možné.
Ve skutečnosti byl koncept projevu zmiňující Christu McAuliffeovou zavržen ještě předtím, než se dostal Reaganovi na stůl. Důvodem výbuchu Challengeru rozhodně nebyl tlak shora. Stejně tak počasí sehrálo jen podružnou roli, i když je pravda, že ráno v den startu bylo skutečně na floridské poměry nečekaně chladno – bylo to dokonce „stoleté minimum“, možná až minus osm stupňů Celsia, přičemž v plánovaném čase startu měla být podle předpovědi teplota okolního vzduchu v rozmezí od minus tří do minus dvou (nakonec ale bylo o něco tepleji).
Jiným vysvětlením havárie, o kterém se v té době hodně mluvilo, byla hypotéza, že lidé zodpovědní za vypuštění Challengeru propadli „syndromu skupinového myšlení“ (termín „groupthink“ razil v roce 1972 psycholog z Yale Irving L. Janis). Podle Janise je to „způsob uvažování, který se u lidí projeví, když jsou intenzivně zapojeni do činnosti nějaké soudržné, uzavřené skupiny. Snaha dosáhnout jednomyslnosti převáží nad snahou realisticky posoudit alternativní postupy.“
Po tragédii Challengeru přišel Janis s názorem, že právě tímhle problémem trpí NASA. Pozdější odhalení ukázala, že i Janisovo vysvětlení bylo mylné.
Havárii Challengeru lze vysledovat k chybě v konstrukci pomocných startovacích motorů na tuhé palivo, používaných pro vynášení raketoplánů na oběžnou dráhu. Morton Thiokol – firma, která získala zakázku na jejich výrobu – vycházela při jejich návrhu z konstrukce rakety Titan III. Válcovité díly pomocného motoru se vyráběly samostatně, na místě pak byly složeny svými konci k sobě a spojeny ocelovými čepy. Mezery mezi nimi byly utěsněny dvěma pružnými a přesně padnoucími o-kroužky z fluorovodíkového kaučuku. V zájmu větší ochrany byly spoje ještě zatmeleny. Firma Morton Thiokol však učinila oproti původní konstrukci Titanu III. celou řadu změn, aby zjednodušila výrobu a ušetřila na nákladech.
Už při prvotním testování a znovu i po zahájení letů si technici Mortonu i NASA se znepokojením všímali, že horké spalné plyny prohořívaly tmelem, dostávaly se mezi spoje a pálily o-kroužky. Například při startu raketoplánu 24. ledna 1985 byly poškozeny primární o-kroužky na dvou spojích působením „prosakujícího“ paliva, které způsobilo jejich narušení. Vydržel pouze sekundární o-kroužek, a i ten byl poškozen. Sedm ze čtyřiadvaceti startů před Challengerem provázely problémy, ačkoli ve dvou případech neměly s o-kroužky žádnou spojitost. Poté, kdy zmíněný start v lednu 1985 provázelo poškození o-kroužků horší než obvyklé, začal mít technik firmy Morton Thiokol Roger Boisjoly podezření, že odolnost o-kroužku narušilo studené počasí. V písemném memorandu vyslovil varování, že „kdyby se stejný scénář opakoval přímo na spoji (což se může stát),
bylo by sázkou do loterie, zda spoj vydrží nebo nevydrží (…). Výsledkem by byla katastrofa nejvyššího stupně – ztráta lidských životů.“
V lednu 1986 proto management Mortonu akceptoval doporučení svých techniků, aby Challenger neodstartoval, a předal toto doporučení agentuře NASA. Morton Thiokol také vyrozuměl NASA, že raketoplán nemá startovat v teplotách pod 12 stupňů Celsia, což byla teplota předchozího nejchladnějšího startu rok předtím. A přece se navzdory tomu všemu start uskutečnil, přesně s týmiž katastrofickými následky, které předvídal Boisjoly.
Den po havárii Challengeru přijel do Huntsville v Alabamě Allan „Al“ McDonald, ředitel projektu Raketový motor na tuhá paliva pro raketoplán (Space Shuttle Solid Rocket Motor Project) ve firmě Morton Thiokol, aby se připojil k týmu pro přezkoumání závady. V té době byl přesvědčen, že bylo na vině buď selhání motoru, nebo problém se strukturou palivové nádrže. Videozáznam, který shlédl v Huntsville, jej však přesvědčil, že „při startu došlo k poškození těsnění o-kroužku, ale otvor se opět utěsnil oxidem hlinitým dříve, než jím mohly prošlehnout plameny a způsobit výbuch. Silné nárazy větru, které začaly třicet sedm vteřin po začátku letu, opět těsnění odtrhly, což vedlo k osudnému rozlomení“.
Při prvním slyšení před prezidentskou komisí ustavenou k vyšetření příčin havárie, jejímž předsedou byl bývalý ministr zahraničí William P. Rogers, odpálil McDonald dynamitovou nálož: „Doporučili jsme, aby se nestartovalo.“ Bylo však zapotřebí zdánlivého nekňuby, fyzika Richarda Feynmana z kalifornského technologického institutu Caltech (jemuž zdatně asistovali další dva členové Rogersovy komise, generál letectva Donald Kutyna a astronautka Sally Rideová), aby bylo zjištěno, že o-kroužky (přesněji řečeno účinek nízké teploty na jejich správnou těsnicí funkci) byly příčinou selhání mimo veškerou rozumnou pochybnost a že agentura NASA byla před tímto rizikem výslovně varována.
Feynmanovo líčení vlastní role v Rogersově komisi je dokonalá klasika – svého druhu akademická verze filmu Pan Smith přichází. Pro Feynmana byli pachateli byrokraté NASA na střední úrovni řízení, kteří nedbali na sdělení techniků. „Kdyby netěsnily všechny spoje, pochopila by i NASA, že je to vážný problém,“ napsal Feynman. „Ale netěsnily jen některé spoje při některých letech. NASA si tedy vypěstovala osobitý postoj: Pokud trochu netěsní jeden spoj a let je úspěšný, není to tak zlý problém. To už mohli rovnou hrát ruskou ruletu.“
Čím více Feynman zkoumal, jak NASA funguje, tím víc byl zděšen. V hierarchické struktuře velení se formalisticky vynucovalo přesné plnění litery předpisů a postupů, i když to byla litera špatná, a především se ignorovala varování před rizikem havárie. Jádrem všeho bylo podle Feynmana to, že manažeři NASA odmítli vzít na vědomí informaci, že pravděpodobnost katastrofy je 1 : 100:
Jakožto Range Safety Officer v Kennedyho středisku se musel pan [Louis] Ullian rozhodnout, zda má umístit na raketoplán destrukční nálože…
Tyto nálože jsou umístěny na všech nepilotovaných raketách [a mnoha pilotovaných, a to k ochraně lidí na zemi]. Pan Ullian nám řekl, že 5 ze 127 raket, které kdy prohlédl, selhalo – to jsou zhruba 4 procenta. Vzal tato 4 procenta a vydělil je 4, předpokládal totiž, že pilotovaný let bude bezpečnější než nepilotovaný. Vyšla mu více než 1 procentní pravděpodobnost závady, což bohatě stačí k ospravedlnění destrukčních náloží.
NASA však sdělila panu Ullianovi, že pravděpodobnost závady se spíše blíží hodnotě 1 : 105.
Snažil jsem se dopátrat se smyslu toho čísla. „Řekl jste 1 : 105?“
„Přesně tak, 1 : 100 000.“
„To by znamenalo, že můžete létat raketoplánem každý den po dobu 300 let, než by se stala nehoda, což je očividná volovina.“
„Ano, vím,“ řekl pan Ullian. „Abych zohlednil všechny argumenty NASA, zvýšil jsem své číslo na 1 : 1000.“ [Ale] spor pokračoval: NASA trvala na 1 : 100 000 a Ullian trval na 1 : 1000 – v nejlepším případě.
Pan Ullian nám také řekl o problémech, na které narážel, když se pokoušel promluvit s člověkem, který o všem rozhodoval, s panem Kingsburym: pokaždé se mu podařilo sjednat si schůzky s jeho podřízenými, ale nikdy se nedostal až ke Kingsburymu, aby zjistil, jak NASA dospěla k číslu 1 : 100 000.
úryvek z knihy: Niall Ferguson: Zkáza. Politické aspekty katastrof, Argo a Dokořán 2025
o knize na stránkách vydavatele
