Sciencemag.cz
Doporučujeme
Labradorský retrívr je plemeno až legendárně žravé. Labradoři trpí otylostí častěji než jiné psí rasy. Jak se zdá, problém má genetický základ a přímo souvisí i s učenlivostí těchto psů.
Eleanor Raffanová z University of Cambridge a její kolegové publikovali v časopisu Cell Metabolism studii o genetickém základu žravosti labradorských a flat coat retrívrů. Pokud se u nějakého plemena, skupiny, populace apod. něco vyskytuje častěji než jinde, je logické předpokládat jako hypotézu genetické odlišnosti. U labradorů za tím zřejmě stojí selekce ze strany člověka. Ne snad, že bychom chtěli tlusté psy, ale chceme, aby labradoři byli skvěle cvičitelní. To lze provádět na jídlo, z druhé strany tím ale postupně šlechtíme psy, kteří pro jídlo udělají cokoliv, je pro ně středobodem života. Příslušnou genetickou variantu „pro obezitu“ logicky častěji najdeme právě u těch labradorů, kteří se používají jako asistenční psi (a samozřejmě asistenční psi jsou i častěji otylí, což však nutně nemusí mít genetický základ, ale může být dáno tím, že při své práci se pohybují jen pomalu).
Raffanová na začátku vzala 15 obézních a 18 štíhlých labradorů, mezi nimiž odhalila tři genetické rozdíly, tedy kandidáty na „geny pro otylost“. Jako první šlo o variabilitu v genu POMC; ty souvisejí se syntézou neuropeptidů (beta-endrofiny a beta-MSH), které po jídle vypínají pocit hladu; jejich menší koncentrace znamená, že pes má chuť v jídle pokračovat. U člověka to funguje podobně, a to včetně vazby genu POMC a obezity.
Následovala analýza 310 labradorů, kde se korelace potvrdila. Ne všichni nositelé příslušné mutace byli obézní a samozřejmě obézní byli i mnozí bez mutace, v průměru však psi se zmutovanou formou genu POMC měli o 2 kg více (nějakých 5-7 % celkové hmotnosti), podle svých majitelů častěji prosili o jídlo, na vycházkách jedli odpadky apod. Kdo má neobézního labradora s mutací, musí mít opravdu pevnou vůli, aby odolal jeho smutným, věčně prosícím očím.
Zatímco mezi běžnou populací labradorů má mutaci 23 % psů, u asistenčních labradorů je to celých 76 %. Tyto psy lze snáze motivovat, je mnohem pravděpodobnější, že budou vybráni k výcviku. I když ještě zbývá potvrdit hypotézu přímo – podívat se na genom štěňat, která ještě neprošla výběrem na asistenční psy, a pak na jejich výsledky.
U myší a potkanů zrovna varianty genu POMC fungují jinak. Naopak výzkum psů v tomto případě může mít výsledky použitelné nejen pro ně samé, ale i pro člověka, alespoň podle autorů výzkumu.
Zdroj: Phys.org
Lidé psy nejen vědecky zkoumají, ale i mají rádi: Azyl opuštěných zvířat v Libni: sbírka Psí přání
Psí útulek Libeň
