Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak zní jméno hospody s nejdelší tradicí v Praze? Odpověď je jasná: Jedová chýše.
Jedová chýše, Apolinářská 445/6, Praha 1
V době svého vzniku, ve 13. století, stála ovšem mimo hranice velkého města, takže šlo spíš o nejbližší vesnickou hospodu za nynějším Karlovým náměstím. Ostatně jmenovala se původně Na Vinici – a vcházelo se dovnitř zadem, přes dvorek. To už je solidní základna pro smyšlenky, pověsti a povídačky všeho druhu, které se na Chýši lepily ochotně po celých těch sedm století její kontinuální existence. Zchátralá barabizna byla stržena v roce 1933. Na jejím místě vyrostl pohledný činžovní domek střižený podle funkcionalistického metru architekta Josefa Kalouse.
Už ve 14. století to tady prý bylo samé přepadení, násilí a mord, takže se lidé místu raději vyhýbali obloukem. Karel Ladislav Kukla zmiňuje v Konci bahna Prahy i různé duchařiny, třeba tu o Golemovi, který sem docházel už v první půli 14. století každou půlnoc ze židovského hřbitova strašit (navzdory historickému faktu, že jeho stvořitel rabín Löw se narodil teprve v roce 1520). Další legenda praví, že do knajpy zavítal na přelomu 14. a 15. století český král Václav IV.: českému živlu milý, německému nemilý. Ostatně proto se ho pokusili ve Vídni roku 1393 otrávit. Do Chýše zamířil spolu s katem, svou osobní stráží, a oba v převlecích, jeden za kuchaře, druhý za šaška. Nepoznal je nikdo, zato oni poznali dva z té lotrovské party, co chtěla krále sprovodit ze světa – a oplatili jim stejnou mincí. Dál se tvrdí, že v putyce se objevil i Rudolf II.; možná už tenkrát pojedl z dřevěného stolu, ve kterém byla vydlabaná díra místo talíře, a posloužil si lžící připoutanou řetězem, aby ji někdo nešlohnul.
V druhé polovině 19. století byla Jedová chýše podle Kukly „nejoblíbenějším eldorádem pražské německé ,bohémy‘“, zejména studentů z přilehlých klinik a ústavů, takzvaných buršáků, plus jejich pestrého ženského doprovodu, složeného z různých pomocnic, ošetřovatelek a porodních bab. Jak rostl za okny Chýše v letech 1868 až 1875 monumentální „červený dům“, oficiálně Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře, navržená Josefem Hlávkou, měnil se podnik ze sprosté nálevny v ještě obskurnější místo, které přibralo jako bonus funkce dupárny, hampejzu a drogového doupěte. Štamgasti tu vyváděli nepřestajnou rotyku; občas s nimi třeba u stolu poseděla i ztuhlá mrtvola, kterou tu opřeli nosiči, co šli se svým nákladem zrovna kolem a chytla je chuť na pivo. Egon Erwin Kisch napsal na to téma povídku „Jedová chýše, tanec s mrtvolou“.
Kukla uvádí v Konci bahna Prahy i hymnu tamějších lehkých děv:
„U nás v chýši Jedové,
líbánky jsou medové.
Deset děvčat bylo nás,
k omlazování byl čas.
Byla Fína, byla Týna,
byla Lína, Klementýna,
Kačena i Mařena,
byla hezká Andula i buclatá Kordula,
byla Apolenka a pak Magdalenka.
A burš junák tam je – král,
pozdrav Fíně, pozdrav Týně,
pěkné pozdravení dal,
pozdrav Líně, Klementýně,
Kačence i Mařence,
pozdrav hezké Andule, baculaté Kordule,
pozdrav Apolence, hubičku Majdalence…“
Pointa na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1904 vpadl do Chýše zchvácený Mathieu Dreyfus, starší bratr slavnějšího Alfreda, odsouzeného za státozradu; zatímco Alfred trpěl na Ďábelských ostrovech, bratr byl na útěku. Do Chýše zavítal právě kvůli buršákům: ti ho nakrmili, napojili a schovali. Jenže důmyslná a spanilá francouzská špionka Frida, která mu byla v patách, vzala německé studenty do kola a za pomoci vydatných dávek alkoholu z jednoho z nich pozdě k ránu vytřepala pravdu. Jen co se to doneslo k českému studentstvu a dělnictvu, vzali krčmu útokem a vymlátili ji; od té doby Chýše pustla. Posledním majitelem se stal Antonín Heveroch, průkopník české psychiatrie, který zamýšlel ruinu strhnout a rozšířit nedaleký blázinec nebo vybudovat zbrusu nové sanatorium. Jenže zlý duch Chýše si pro něj přišel dřív, než se stihl rozkoukat: pozemek zakoupil na sklonku roku 1926, a v březnu sedmadvacátého roku náhle skonal.
Chýše přežila na fotografiích, na plátnech (například Emila Artura Pittermanna, řečeného Longen, z roku 1915), a hlavně ve filmu: v šestadvacátém roce tu Karel Lamač točil Dobrého vojáka Švejka (ačkoli v Haškově románu není o Jedové chýši ani slovo); v letech 1968 a 1969 pak někdejší legendu vrátil do života jako „doupě pražské galerky“ populární televizní seriál Hříšní lidé města pražského.
Tento text je úryvkem z knihy
Radim Kopáč, Petr Stančík: Praha ožralá
Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele
