Pixabay License. Volné pro komerční užití

Hospoda u Apolináře, studenti i psychiatr Heveroch

Jak zní jméno hospody s nejdelší tradicí v Praze? Odpověď je jasná: Jedová chýše.

Jedová chýše, Apolinářská 445/6, Praha 1

V době svého vzniku, ve 13. století, stála ovšem mimo hranice velkého města, takže šlo spíš o nejbližší vesnickou hospodu za nynějším Karlovým náměstím. Ostatně jmenovala se původně Na Vinici – a vcházelo se dovnitř zadem, přes dvorek. To už je solidní základna pro smyšlenky, pověsti a povídačky všeho druhu, které se na Chýši lepily ochotně po celých těch sedm století její kontinuální existence. Zchátralá barabizna byla stržena v roce 1933. Na jejím místě vyrostl pohledný činžovní domek střižený podle funkcionalistického metru architekta Josefa Kalouse.

Už ve 14. století to tady prý bylo samé přepadení, násilí a mord, takže se lidé místu raději vyhýbali obloukem. Karel Ladislav Kukla zmiňuje v Konci bahna Prahy i různé duchařiny, třeba tu o Golemovi, který sem docházel už v první půli 14. století každou půlnoc ze židovského hřbitova strašit (navzdory historickému faktu, že jeho stvořitel rabín Löw se narodil teprve v roce 1520). Další legenda praví, že do knajpy zavítal na přelomu 14. a 15. století český král Václav IV.: českému živlu milý, německému nemilý. Ostatně proto se ho pokusili ve Vídni roku 1393 otrávit. Do Chýše zamířil spolu s katem, svou osobní stráží, a oba v převlecích, jeden za kuchaře, druhý za šaška. Nepoznal je nikdo, zato oni poznali dva z té lotrovské party, co chtěla krále sprovodit ze světa – a oplatili jim stejnou mincí. Dál se tvrdí, že v putyce se objevil i Rudolf II.; možná už tenkrát pojedl z dřevěného stolu, ve kterém byla vydlabaná díra místo talíře, a posloužil si lžící připoutanou řetězem, aby ji někdo nešlohnul.
V druhé polovině 19. století byla Jedová chýše podle Kukly „nejoblíbenějším eldorádem pražské německé ,bohémy‘“, zejména studentů z přilehlých klinik a ústavů, takzvaných buršáků, plus jejich pestrého ženského doprovodu, složeného z různých pomocnic, ošetřovatelek a porodních bab. Jak rostl za okny Chýše v letech 1868 až 1875 monumentální „červený dům“, oficiálně Královská česká zemská porodnice u svatého Apolináře, navržená Josefem Hlávkou, měnil se podnik ze sprosté nálevny v ještě obskurnější místo, které přibralo jako bonus funkce dupárny, hampejzu a drogového doupěte. Štamgasti tu vyváděli nepřestajnou rotyku; občas s nimi třeba u stolu poseděla i ztuhlá mrtvola, kterou tu opřeli nosiči, co šli se svým nákladem zrovna kolem a chytla je chuť na pivo. Egon Erwin Kisch napsal na to téma povídku „Jedová chýše, tanec s mrtvolou“.

Kukla uvádí v Konci bahna Prahy i hymnu tamějších lehkých děv:
„U nás v chýši Jedové,
líbánky jsou medové.
Deset děvčat bylo nás,
k omlazování byl čas.
Byla Fína, byla Týna,
byla Lína, Klementýna,
Kačena i Mařena,
byla hezká Andula i buclatá Kordula,
byla Apolenka a pak Magdalenka.
A burš junák tam je – král,
pozdrav Fíně, pozdrav Týně,
pěkné pozdravení dal,
pozdrav Líně, Klementýně,
Kačence i Mařence,
pozdrav hezké Andule, baculaté Kordule,
pozdrav Apolence, hubičku Majdalence…“

Pointa na sebe nenechala dlouho čekat. V roce 1904 vpadl do Chýše zchvácený Mathieu Dreyfus, starší bratr slavnějšího Alfreda, odsouzeného za státozradu; zatímco Alfred trpěl na Ďábelských ostrovech, bratr byl na útěku. Do Chýše zavítal právě kvůli buršákům: ti ho nakrmili, napojili a schovali. Jenže důmyslná a spanilá francouzská špionka Frida, která mu byla v patách, vzala německé studenty do kola a za pomoci vydatných dávek alkoholu z jednoho z nich pozdě k ránu vytřepala pravdu. Jen co se to doneslo k českému studentstvu a dělnictvu, vzali krčmu útokem a vymlátili ji; od té doby Chýše pustla. Posledním majitelem se stal Antonín Heveroch, průkopník české psychiatrie, který zamýšlel ruinu strhnout a rozšířit nedaleký blázinec nebo vybudovat zbrusu nové sanatorium. Jenže zlý duch Chýše si pro něj přišel dřív, než se stihl rozkoukat: pozemek zakoupil na sklonku roku 1926, a v březnu sedmadvacátého roku náhle skonal.
Chýše přežila na fotografiích, na plátnech (například Emila Artura Pittermanna, řečeného Longen, z roku 1915), a hlavně ve filmu: v šestadvacátém roce tu Karel Lamač točil Dobrého vojáka Švejka (ačkoli v Haškově románu není o Jedové chýši ani slovo); v letech 1968 a 1969 pak někdejší legendu vrátil do života jako „doupě pražské galerky“ populární televizní seriál Hříšní lidé města pražského.

Tento text je úryvkem z knihy
Radim Kopáč, Petr Stančík: Praha ožralá
Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Paleontologie vs. molekulární hodiny

Odhadování stáří jednotlivých kladů pomocí molekulárních hodin zhusta vedlo k rozporům mezi paleontologickými a molekulárními …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close