Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lidská schopnost chovat se náhodně může mít nějaký evoluční smysl, protože náhodné chování nelze předpovědět, odvodit příslušné pravidlo. Výzkumníci nyní přímo lidem dávali za úkol, aby generovali náhodné chování, např. doplnili řadu hodů mincí. Jak to dopadlo?
Experimenty prováděl Nicolas Gauvrit a jeho kolegové z Labores for the Natural and Digital Sciences. Testováno bylo celkem 3 400 lidí ve věku 4–91 let. Studie publikovaná v PLOS Computational Biology ukázala, že příslušná „kognitivní funkce“ (generovat, respektive spíše předstírat náhodnost) slábne s věkem a největší schopnost mají v tomto ohledu lidé kolem 25 let. Věk byl jediným faktorem, který měl na výsledky významnější vliv, nezáleželo na pohlaví, vzdělání ani rodném jazyku testovaného. Samotné úkoly zahrnovaly třeba napsání řady hodů mincí, aby ji někdo pokládal za náhodnou, a obdobné úlohy týkající se balíčků karet. Odpovědi pak byly testovány „algoritmicky“ – tj. zda se informace dá zhustit; pokud ano, pak není náhodná.
Podle autorů výzkumu se jejich experiment dá chápat i jako jakýsi Turingův test naruby – tedy to, zda algoritmy odhalí člověka, který cosi předstírá (viz původní Turingova imitační hra). Nebo je toto přirovnání spíše krkolomné, protože předstírat náhodnost zvládnou i algoritmy, možná ještě lépe (mohou kontrolovat, zda informaci lze zkomprimovat do předpisu)? Jinak ovšem v některých hrách skutečně schopnost algoritmu odhalit „systém“ znamená svého protivníka přelstít. Např. při hře kámen-nůžky-papír lidé (vědomě či podvědomě) uplatňují nějakou strategii, programy pak dokáží tento vzor dešifrovat a nad člověkem zvítězit. Člověka vybaveného generátorem náhodných čísel ale takto porazit nejde.
Možné využití by prý tyto testy mohly mít při diagnóze neurodegenerativních onemocnění. (Neschopnost porozumět zadání může být indikátor? Ale jak specifický?)
Jako zcela samostatný okruh úvah se v článku zmiňuje vztah mezi generováním náhody a kreativitou (role náhodnosti v umění, v humoru… zde náhodnost chápaná ve smyslu porušení očekávaného vzoru).
V testech evolučních strategií ve známém Vězňově dilematu byla (alespoň za určitého uspořádání) oproti Půjčce na oplátku ještě úspěšnější nebo stejně úspěšná strategie, která se občas chová náhodně, tj. může odpustit zradu, ale i trestat kooperaci minulého kola.
Zdroj: Phys.org a další
