Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak bude vypadat můj následující duševní stav? Nevím, prostě nastane. Kde je pak jakákoliv svoboda?
Obecně vzato začínám každý den šálkem kávy nebo čaje, někdy si dám dva. Dnes ráno padla volba na kávu (dva šálky). Proč ne čaj? Absolutně nevím.
Toužil jsem dnes víc po kávě než po čaji a mohl jsem si mezi nimi svobodně vybrat. Dal jsem vědomě přednost kávě před čajem? Nikoli. Tu volbu za mě provedly procesy v mém mozku, které jsem si jako vědomý svědek svých myšlenek a činů nemohl prohlédnout, ani je ovlivnit. Mohl jsem si to rozmyslet, a ještě než ve mně převáží milovník kávy, přiklonit se k čaji? Ano, mohl, jenže i tenhle impulz by musel být produktem nevědomých příčin. Proč u mě dnes ráno nevyvstal? A proč třeba v budoucnu vyvstane? Jak to mám vědět? Úmysl udělat tohle a ne něco jiného nemá původ ve vědomí – spíše bychom měli říkat, že se, stejně jako všechny myšlenky a impulzy, které vůči němu mohou být i v opozici, ve vědomí vynořuje.
Fyziolog Benjamin Libet se proslavil pokusy s EEG, kterými prokázal, že už zhruba o 300 milisekund dříve, než člověk pocítí, že se rozhodl udělat určitý pohyb, lze v motorické části jeho mozkové kůry zaznamenat aktivitu. V jiné laboratoři později, s využitím zobrazování funkční magnetickou rezonancí (fMRI), v podobných pokusech pokračovali: pozorovaní lidé byli požádáni, aby sledovali obrazovku s „hodinami“ (Libet vytvořil na obrazovce osciloskopu tečku, která obíhala kolem dokola jako hodinová ručička), které měly tentokrát podobu série náhodně vybraných písmen, a mačkali přitom střídavě dvě tlačítka. Lidé zpětně hlásili, co za písmeno se před nimi objevilo ve chvíli, kdy se rozhodli jedno z tlačítek stisknout. Experimentátoři našli v mozku dvě části, z nichž se dalo už 7 až 10 sekund před vědomým rozhodnutím člověka vyčíst, které z tlačítek stiskne. Přímé záznamy z mozkové kůry pořízené v nedávné minulosti pak ještě ukázaly, že stačí aktivita pouhých 256 neuronů a s osmdesátiprocentní přesností lze rozhodnutí člověka udělat určitý pohyb předpovědět už o 700 milisekund dříve, než si to rozhodnutí sám uvědomí.
Těžko tyto objevy uvést v soulad s pocitem, že jsme vědomými autory svých činů. Dnes už lze jen sotva zpochybnit, že pár okamžiků předtím, než si uvědomíte, co chcete udělat jako další krok – v čase, během něhož vám subjektivně připadá, že máte naprostou svobodu zachovat se, jak vám libo –, máte už ten další krok od svého mozku určen. Následně si to „rozhodnutí“ uvědomíte a jste přesvědčeni, že ho právě vytváříte.
Nepomůže ani rozlišování mezi „vyššími“ a „nižšími“ mozkovými systémy. Jako vědomý svědek svého prožívání neiniciuji dění ve své prefrontální mozkové kůře o nic víc, než zapříčiňuji tlukot svého srdce. Mezi prvotními neurofyziologickými procesy, které podněcují mou příští vědomou myšlenku, a tou myšlenkou samotnou bude vždycky určitá prodleva. A i kdyby ta prodleva neexistovala – i kdyby se veškeré duševní stavy časově naprosto kryly s mozkovými stavy v jejich pozadí –, nemohu se přece rozhodnout, co si budu dál myslet nebo jaký budu mít úmysl, dokud ta myšlenka nebo ten úmysl u mě nevyvstanou. Jak bude vypadat můj následující duševní stav? Nevím – prostě nastane. Kde je v tom jaká svoboda?
Představte si dokonalé zařízení k zobrazování aktivity neuronů, které by nám umožnilo odhalovat a interpretovat i ty nejnepatrnější změny v mozkových funkcích. Možné je, že výsledkem hodiny v laboratoři, kdy si budete moci přemýšlet, jak chcete, a dělat, co chcete, nebude než zjištění, že vědci skenující váš mozek dokázali během té doby průběžně a s předstihem zaznamenávat veškeré vaše myšlení a chování – vždycky ještě dříve, než k němu skutečně došlo. Přesně v desáté minutě a desáté sekundě experimentu jste se například rozhodli vzít z přilehlého stolu časopis a pustit se do čtení. Záznam ze skeneru ale ukazuje, že tento duševní stav se u vás objevil už v desáté minutě a šesté sekundě – a experimentátoři věděli, dokonce i který časopis si vyberete. Chvíli jste si četli, pak vás to přestalo bavit, a tak jste toho nechali. Experimentátoři věděli, že čtení zanecháte, už o sekundu dříve, než k tomu skutečně došlo, a dokázali i předpovědět, kterou větu přečtete jako poslední.
A tak by to bylo se vším. Pokoušeli jste se vybavit si křestní jméno vedoucího experimentu, ale nešlo vám to; o minutu později jste si vzpomněli, že se jmenuje „Brent“, přičemž ve skutečnosti se jmenoval „Brett“. Pak jste se rozhodli, že si po odchodu z laboratoře půjdete koupit boty – vzápětí vám ale došlo, že synovi dnes končí brzy škola, takže vlastně nemáte na nákupy dost času.
Představte si, jaké by to bylo, kdybyste si mohli prohlédnout časový záznam duševních procesů, za doprovodu obrazového záznamu vašeho chování, které se s těmi procesy pojilo, z čehož by názorně vyplynulo, že experimentátoři znali vaše myšlenky a činy ještě dříve, než jste je znali vy sami. I nadále byste si samozřejmě připadali v každé přítomné chvíli svobodní, jenže skutečnost, že někdo takhle dokázal podávat hlášení o tom, nač se chystáte právě myslet a co se chystáte dělat, by odhalila, co je ten váš pocit zač: iluze. Nezaráží-li většinu z nás, že přírodní zákony a svobodná vůle vůbec nejdou dohromady, je to jenom proto, že jsme se dosud nepokusili představit si, jak by se nám jevilo lidské chování, kdybychom rozuměli veškerým vztahům mezi příčinou a následkem.
Tento text je úryvkem z knihy
Sam Harris: Svobodná vůle, Dybbuk 2015
O knize na stránkách vydavatele
