Sciencemag.cz
Doporučujeme
Brad postupně v podivném chování trhů vypozoroval systém. Jakmile se pokusil zareagovat, trh se pohnul.
Nedělo se to pouze jemu. Stejnou zkušenost měli všichni jeho podřízení makléři. Navíc poplatky, které RBC odváděla burzovním společnostem, z nějakého záhadného důvodu prudce vyletěly nahoru. Ke konci roku 2007 vypracoval Brad studii, aby si porovnal své aktuální transakce s tím, jak správně měly vypadat, potažmo jak vypadaly kdysi, když se ještě na čísla na obrazovce dalo spolehnout. „Rozdíl činil desítky milionů dolarů ve ztrátách a poplatcích,“ tvrdí. „Peníze z nás crčely jak z děravého vědra.“ Šéfové v Torontu si jej zavolali na kobereček a přikázali mu, aby své bující provozní náklady omezil.
Do té chvíle Brad burzám rozuměl. Když roku 2002 přišel na Wall Street, 85 procent všech akcií se obchodovalo na NYSE a každou objednávku převzal a zpracoval živý člověk. Zbylých 15 procent akcií se obchodovalo na Nasdaqu. Akcie, které by se obchodovaly na obou burzách najednou, neexistovaly. Na příkaz SEC, která zase reagovala na protesty veřejnosti proti neprůhledným kamarádšoftům, se burzy roku 2005 přetransformovaly z uzavřených organizací provozovaných samotnými členy na veřejné korporace provozované za účelem zisku. Jakmile stát otevřel dveře konkurenci, burzovní společnosti začaly růst jako houby po dešti. V roce 2008 již ve Spojených státech fungovalo třináct různých burz, většinou se sídlem v New Jersey. A prakticky všechny akcie se obchodovaly na všech burzách současně. Takové IBM jste pořád mohli kupovat a prodávat na NYSE, ale najednou jste jej mohli kupovat a prodávat také na BATS, Direct Edge, Nasdaqu, Nasdaqu BX a tak dále.
Představa, že mezi investorem a trhem musí stát živý člověk, vzala za své. Ať už to byl Nasdaq či NYSE či jejich konkurenti, všechny burzy se proměnily na stohy počítačových serverů, na nichž běžel program zvaný „párovací systém“. Uvnitř burzy však nepracoval nikdo, s kým by se dalo mluvit. Příkaz jste zkrátka naťukali do počítače a odeslali párovacímu systému. Zaměstnanci velkých wallstreetských bank, kteří kdysi prodávali akcie velkým investorům, se přeškolili a začali prodávat algoritmy či šifrované makléřské nástroje, jejichž prostřednictvím investoři zadávali své burzovní příkazy. A těm oddělením, která tyto algoritmy programovala, se začalo říkat „oddělení elektronického obchodování“.
Také proto RBC zpanikařila a koupila Carlin. Brad a jemu podobní měli v bance stále svou roli – pohybovat se mezi kupujícími, potažmo prodávajícími obřích balíků akcií a veřejným trhem. Jenže jejich prostor se neustále zužoval.
V téže době začaly burzy měnit své obchodní podmínky. V roce 2002 účtovaly každému makléři, který zaslal příkaz k nákupu či prodeji, tutéž jednoduchou fixní částku za obchodovanou akcii. Když ale člověka nahradily počítače, staly se trhy nejen rychlejšími, ale také složitějšími. A tak burzovní společnosti přišly s nesmírně komplikovaným systémem poplatků a provizí. Nazvaly jej „model tvůrce–příjemce“, kterému, stejně jako většině wallstreetských vymyšleností, prakticky nikdo nerozuměl. Dokonce i profesionální investoři na něj jen upírali skelný pohled, když jim jej Brad zkoušel vysvětlit. „To jediné jsem pak přeskakoval, protože to lidi zkrátka nechápali,“ tvrdí.
Řekněme, že jste chtěli koupit akcie Applu, přičemž ceny stály na 400–400,05. Pokud jste je koupili za 400,05, říkalo se tomu „překročit spread“. Makléř, který překročil spread, se označoval jako příjemce. Když jste ale zadali příkaz ke koupi za 400 dolarů na akcii a někdo vám je za tu cenu prodal, byl z vás tvůrce. Obecně platilo, že burzy účtovaly příjemcům pár centů na akcii, tvůrcům o něco méně naopak platily a rozdíl si nechávaly pro sebe. Vycházely přitom z pochybné teorie, že kdo odolá vábení překročit spread, prokazuje ostatním službu. Existovaly však i výjimky, například BATS v newjerseyském Weehawkenu účtoval poplatky tvůrcům a platil příjemcům.
To všechno byla v roce 2008 pro Brada Katsuyamu úplná novinka. „Myslel jsem, že nám všechny burzy pořád účtují fixní částku,“ přiznává. „Říkám si: ‚Ty vole, to jako že nám teď někdo bude platit za to, že u něj obchodujeme?‘“ A tak přišel s „vychytralým“ plánem – všechny obchodní algoritmy RBC nastavil tak, aby přesměrovávaly příkazy na tu burzu, která za danou transakci platila nejvíc. Tou byla v té době BATS. „Byla to katastrofa,“ svěřuje se Brad. Kdykoli se pokusil koupit nebo prodat akcie a nárokovat si provizi, trh pro danou akcii se jednoduše vypařil a její cena se mu vzdálila. Místo aby sbíral provize, hromadil ještě větší ztráty.
Bradovi nebylo příliš jasné, proč některé burzy platí tvůrcům a nechávají si platit od příjemců a jiné to dělají naopak. Ptal se na to leckoho, ale nikdo mu to nedokázal vysvětlit. „Na Wall Street mi nikdo neříkal, že tenhle systém stojí za pozornost, protože si ho nikdo nevšímal.“ A aby toho makléři neměli málo, každá burza pracovala s jiným ceníkem, který navíc neustále měnila. Bradovi to všechno přišlo bizarní a zbytečně komplikované. Pořád si v duchu opakoval otázky jako. „Proč by někdo platil někomu za to, aby byl příjemce? A kdo je ochoten platit za to, že je tvůrce? Proč by to někdo dělal?“
Začal se vyptávat lidí v bance, kteří podle něj vypadali zasvěceně. Zkoušel i Google, jenže na internetu nic užitečného nebylo. Jednou se bavil s kýmsi, kdo v Torontu maloobchodně prodával akcie jednotlivým Kanaďanům. „Říkám: ‚Někdo si se mnou vytírá, ale já netuším kdo.‘ A on na to: ‚Víš, na trhu je teď víc hráčů než kdysi.‘ A já: ‚Jak to myslíš, víc hráčů?‘ A on: ‚Třeba ta nová firma, která už dělá deset procent amerického trhu.‘“ Bradův kolega zmínil i jméno firmy, ale Brad jej tak úplně nepochytil. Znělo mu jako Gekko. (Ve skutečnosti Getco.) „O nějakém Getcu jsem v životě neslyšel. Vyvalil jsem na něho oči. Deset procent trhu? COŽE?!! Jak je to možné? To je přece šílené, aby někdo představoval deset procent amerického trhu a já, šéf obchodního oddělení velké wallstreetské banky, o něm nevěděl.“
„Odjakživa jsem byl makléř,“ říká. „A jako makléř žijete v bublině. Celý den jen civíte na monitory. Jenže teď jsem si dal odstup a začal pozorovat ostatní makléře.“ Měl dobrého známého, který obchodoval s akciemi ve významném hedgeovém fondu SAC Capital se sídlem v Greenwichi v Connecticutu. Ten byl známý (a brzy se měl stát nechvalně známým) tím, že byl neustále o krok napřed vůči zbytku amerického trhu. Brad usoudil, že pokud někdo ví o akciových burzách něco, co on neví, budou to lidé ze SAC Capital. Jednoho jarního rána zajel vlakem do Greenwiche a strávil celý den tím, že svého známého pozoroval při práci. Okamžitě si všiml, že i když jeho známý používá technologii od Goldman Sachs, Morgan Stanley a ostatních velkých firem, má úplně stejný problém jako RBC. Na monitorech mu nesvítil skutečný trh, ale něco zcela jiného. Když stiskl klávesu, aby koupil nebo prodal akcii, trh se mu vzdálil. „Když jsem viděl, že si někdo vytírá i s ním, pochopil jsem, že chyba nebyla ve mně. Frustrovaný jsem nebyl jenom já, ale celý trh. Pomyslel jsem si, A sakra, to je vážné.“
Brad měl problém, ale nebyl sám. Když se lidé dívali na americký akciový trh – na čísla na monitorech profesionálních makléřů či informační pásku na televizní obrazovce – viděli pouhou iluzi. „Tehdy jsem si uvědomil, že trh je cinknutý. A že v tom má prsty nová technologie. Odpověď se skrývala pod povrchem té technologie. Jenom jsem netušil, kde přesně.“
Tento text je úryvkem z knihy
Michael Lewis: Jako blesk – Vzpoura na Wall Street
Dokořán 2015
O knize na stránkách vydavatele
