Dnešní zbarvení psů je samozřejmě výsledkem náhodných změn i selekce po domestikaci, ale z části má ještě mnohem starší původ, dokonce předcházející i vlky.
Vlci jsou bílí, černí i šedí, ale nemívají na srsti vzory připomínající psy. Danika Bannasch, genetička z University of California (Davis) a její kolegové nyní přicházejí s tím, že základem pro barevný vzor je regulace signálního proteinu agouti pomocí genu ASIP. Zbarvení psů studie dělí na pět základních variant.
Zajímavé je, že jedna z těchto verzi, „dominantní žlutá“, se současně vyskytuje u arktických vlků, které tedy prohlašujeme za bílé. Tato varianta má být přitom stará asi 2 miliony let, tedy nejen mnohonásobně předcházet době, kdy se psi stali psy, ale než se vlci stali vlky.
Světlejší barvy srsti byly zřejmě pro vymřelého předka dnešních psů i vlků výhodné v arktickém prostředí v období zalednění před 1,5 až 2 miliony let. Přírodní výběr způsobil, že se tento vzor srsti částečně udržel v populaci, z níž nakonec vznikli psi a vlci.
Nová studie praví, že vlci a psi mohou vytvářet dva různé typy pigmentů, černý eumelanin a žlutý pigment, feomelanin. Přesně regulovaná produkce těchto dvou pigmentů na různých místech těla dává vzniknout velmi rozdílným vzorům zbarvení srsti. Produkce feomelaninu je přitom řízena signálním proteinem agouti, který je produkován genem ASIP.
Zajímavé je, že údajně neexistuje jediná genetická mutace, která by byla příčinou pěti hlavních barevných fenotypů. Psi pro různé barvy srsti potřebují mutace ve dvou oblastech genu ASIP. Bannasch a její kolegové pět psích fenotypů pro názornost pojmenovali takto: dominantní žlutá, stínovaná žlutá, aguti (tj. barva příslušného hlodavce), černý zadek a černý hřbet. Kromě velkého stáří varianty dominantní žlutá také objevili, že varianta černý hřbet se vyskytovala už u psa starého 9 500 let, čili toto zbarvení vzniklo nejpozději v raném období domestikace.
Danika L. Bannasch et al, Dog colour patterns explained by modular promoters of ancient canid origin, Nature Ecology & Evolution (2021). DOI: 10.1038/s41559-021-01524-x
Zdroj: UC Davis / Phys.org