Sciencemag.cz
Doporučujeme
Podle nedávných studií se zásoby uhlíku v suchozemských ekosystémech zvyšují a přitom kompenzují přibližně 30 % emisí CO2 spojených s lidskou činností.
Celkové množství uhlíku vázané na zemském povrchu je poměrně dobře známé – lze totiž odvodit z celkové bilance antropogenních emisí, akumulace uhlíku v atmosféře a množství ukládaného na dně v oceánech. Jen málo se ale naproti tomu ví o rozdělení uhlíku mezi jednotlivé suchozemské rezervoáry: živou vegetaci, především lesy, a neživé rezervoáry uhlíku, včetně organické hmoty v půdě, sedimentů na dně jezer a řek, mokřadů a dalších.
Tento neživý uhlík pochází zejména z výkalů a odumřelých rostlin a živočichů a nakonec se stává potravou pro půdní mikrorganismy. Zatímco mechanismy, kterými se uhlík hromadí v živé biomase, jsou prozkoumány podrobně (fotosyntéza…), pro změny v „zásobnících“ neživého uhlíku to neplatí. Navíc jsou velmi obtížně měřitelné.
Výzkumníci (koordinátorem týmu byl Yinon Bar-On z California Institute of Technology) nyní stanovili výkyvy celkových zásob uhlíku v půdě; vyšli přitom z odhadů založených na různých technologiích dálkového průzkumu Země a terénních dat z let 1992 až 2019. Svůj globální odhad zkombinovali s nedávnou studií určující výměny uhlíku mezi pevninou, atmosférou a oceány. Nakonec rozdělili akumulaci suchozemského uhlíku mezi živé a neživé rezervoáry.
Závěr z toho má znít: Za poslední desetiletí došlo k 240% nárůstu rychlosti sekvestrace (zachycování/ukládání) uhlíku na pevnině. Výzkumný tým zjistil, že v letech 1992 až 2019 bylo na zemském povrchu sekvestrováno přibližně 35 gigatun uhlíku. Tato akumulace pozemského uhlíku se výrazně zvýšila, přičemž roční míra sekvestrace vzrostla z 0,5 gigatun za rok na 1,7 gigatun za rok. Vegetace, především lesy, se však na tomto přírůstku podílí pouze 6 %. Až dosud byly lesy přitom považovány za hlavní úložiště uhlíku.
Ukládání uhlíku na pevnině vykompenzovalo přibližně 30 % antropogenních emisí uhlíku. Narušení související se změnou klimatu nebo lidskou činností – požáry, odlesňování atd. – způsobují, že lesy jsou stále zranitelnější a v určitých situacích mohou vypouštět téměř tolik uhlíku, kolik ho akumulují (poznámka: lesy ale určitě nejsou jen položkou v uhlíkovém účetnictví). Pozitivním výsledkem této studie je však zjištění, že většina přírůstků suchozemského uhlíku je ve srovnání s živou vegetací pohlcována trvaleji. Podstatná část mechanismů akumulace uhlíku na pevnině je spojena s pohřbíváním organického uhlíku v anaerobním prostředí, jako jsou dna přírodních a umělých vodních ploch. Ještě překvapivější je, že významná část suchozemských úložišť uhlíku může souviset s lidskou činností, jako je výstavba přehrad/umělých rybníků nebo i využívání dřeva.
Yinon M. Bar-On et al, Recent gains in global terrestrial carbon stocks are mostly stored in non-living pools, Science (2025). DOI: 10.1126/science.adk1637. www.science.org/doi/10.1126/science.adk1637
Zdroj: INRAE – National Research Institute for Agriculture, Food and Environment / Phys.org, přeloženo / zkráceno
