Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kufr na kolečkách. Nedávno jsem se snažil najít příklady vynálezů, které zaspaly svou dobu a měly přijít mnohem dříve.
(pokračování včerejšího úryvku: Jsou objevy a vynálezy nevyhnutelné?)
Z existence souběžných objevů a vynálezů plyne, že patenty i Nobelovy ceny jsou od základu nespravedlivé. Jen zřídkakdy se stává, že by některé udělování Nobelových cen za sebou nezanechalo procesí hluboce zklamaných jednotlivců s dobrým důvodem cítit se zahořkle a zklamaně. A nedochází k tomu jen na poli vědy a techniky. Kevin Kelly vypočítává řadu případů souběžného uvedení filmů s podobnými zápletkami a knih na podobná témata. Po výčtu velkého množství zvláštních předzvěstí tématu Harryho Pottera v knihách vesměs neznámých autorů, které J. K. Rowlingová nikdy nečetla, Kelly suše poznamenal:
„S ohledem na to, kolik peněz kolem Harryho Pottera víří, jsme se dopátrali, že příběhy chlapeckých čarodějů v kouzelnických školách, kde mají sovy jako domácí mazlíčky, příběhy, v nichž tito hoši vcházejí do jiných světů přes nástupiště železničních nádraží, jsou, jakkoli to zní podivně, v této chvíli v západní kultuře nevyhnutelným jevem.“
Tato závislost na prošlé cestě je často samozřejmá. Nemá příliš smysl těžit uran, dokud není vynalezena ocel, cement, elektřina a výpočetní technika a nejsou k dispozici znalosti z jaderné fyziky. Technologie, stejně jako evoluce, postupuje „k nejbližšímu možnému“, jak řekl evoluční biolog Stuart Kauffman. Neskáče daleko do budoucnosti. Nedávno jsem se snažil najít příklady vynálezů, které zaspaly svou dobu a měly přijít mnohem dříve – věcí, které nyní máme za samozřejmé, ale které by se velmi hodily našim prarodičům. Překvapivě jsem zjistil, že přijít na něco takového je dost těžké. Za dobrý příklad jsem považoval kufry na kolečkách a vzpomněl si přitom na své mládí, kdy jsem se vláčel na nádraží s těžkými taškami. Patent na kufr opatřený kolečky si Američan Bernard Sadow přihlásil v roce 1970, když si všiml, jak nosiči na letišti přepravují těžká zavazadla na vozíku. Patentoval si čtyřkolečkový kufr, který se táhl na vodítku jako pes. Většina výrobců kufrů Sadowův vynález odmítla brát vážně. Až o 17 let později – v roce 1987! – pilot Robert Plath přišel s nápadem kufru na dvou kolečkách a s vysunovacím držadlem.
Neměly oba tyto vynálezy spatřit světlo světa mnohem dříve? Tím si nejsem jistý. Do 60. let bývala letiště podstatně menší než dnes, cestující mohl dojet přímo až na ně, odbavení bylo blízko, na nádražích fungovali nosiči s vozíky na zavazadla – tak proč se namáhat s montováním koleček na kufr, zvláště když by musela být z těžké oceli? Ze zpětného pohledu byl až počátek 70. let onou chvílí, kdy plasty a hliník umožnily zavést kufr na kolečkách do praxe. Vynálezy zřídkakdy přicházejí pozdě. Objevují se právě v tu chvíli, kdy to má největší smysl. První laptop přišel v roce 1982, kdy se počítače konečně zmenšily natolik, aby nám nerozdrtily kolena.
…
Čtenáře asi nepřekvapí, že jako hlasatel postupné, nevyhnutelné a kolektivní povahy inovací nejsem stoupencem patentů a zákonů na ochranu autorských práv. Přiznávají totiž až příliš mnoho zásluh a zisků jednotlivcům a naznačují, že technologie se vyvíjejí skokově. Nejsem ani přesvědčen, že by tato ochrana
hrála zásadní roli v podněcování tvořivosti v západních společnostech, jak se často tvrdí. Shakespeare psal úžasné hry bez jakéhokoli nároku na autorská práva: levné kopie jeho her, naškrábané v rychlosti jejich diváky, se po Londýně nabízely do několika týdnů od uvedení na scénu.
Připomeňme si, že původní myšlenkou patentu nebylo odměňovat vynálezce monopolními zisky, ale povzbudit je ke sdílení svých vynálezů s ostatními. K tomu je nepochybně zapotřebí určité úrovně zákonné ochrany duševního vlastnictví. Ta ale zašla příliš daleko. Nyní je většina patentů spíše nástrojem
na obranu monopolů a odstrašení konkurentů než prostředkem ke sdílení nápadů, což ovšem pro inovace není nic dobrého. Mnohé firmy používají patenty jako bariéry vstupu do svých segmentů trhu a podávají žaloby na začínající novátory, kteří jejich duševní vlastnictví naruší, i když jejich inovace mají jiný účel než konkurovat vlastníkům patentů. V letech před první světovou válkou se výrobci letadel vzájemně blokovali patentovými žalobami a zpomalovali tím tempo inovací, dokud do toho nezasáhla americká vláda. V podstatě totéž se dnes děje mezi výrobci chytrých telefonů a firmami z odvětví biotechnologií. Mají-li noví rivalové stavět na dosavadních technologiích a vyvíjet nové, musí si klestit cestu „patentovým houštím“. (Právě jsem porušil autorské právo: poslední čtyři věty jsem převzal z článku, který jsem napsal pro The Wall Street Journal.)
Není ani jasné, jak si dnešní patentové právo může poradit s fenoménem souběžných objevů. Už jsme si řekli, že paralelní objevy a vynálezy nejsou výjimkou, nýbrž pravidlem; patentové soudy ale trvají na tom, že někomu musí náležet prvenství a veškerý zisk. Ekonom Alex Tabarrok načrtl křivku, která
dokládá, že trocha ochrany duševního vlastnictví je lepší než žádná, hodně ochrany už ale škodí. Americké patentové právo je z tohoto hlediska už daleko za optimálním bodem. V knize Launching the Innovation Renaissance (Jak nastartovat renesanci inovací) z roku 2011 Tabarrok ukázal, že imitace je v praxi často nákladnější než inovace. Chránit duševní vlastnictví tak není nijak zvlášť nutné, jelikož napodobitelé obvykle potřebují na imitaci novinky příliš mnoho času. Kdybychom chtěli na konci 90. let okopírovat vyhledávač Google, museli bychom se propracovat všemi skrytými překážkami, jimiž se Google musel rovněž prodrat, takže bychom za ním stejně zůstali léta pozadu.
Kopírování není levné
Právě řečené dokládá, že hlavním důvodem, proč kopírování nebývá levnější než původní objev, jsou skryté, „tacitní znalosti“. Většina drobných triků a vychytávek, jimiž vynálezci docilují svých objevů, zůstává v jejich hlavách. Ani ta nejpodrobnější studie nebo žádost o patent neodhalí dost na to, aby to napodobitelům pomohlo jít zpět po vynálezcových stopách bludištěm všech jeho možných experimentů. Jedna práce o laseru zjistila, že fotokopie plánů ani psané zprávy ke zkopírování původního laserového přístroje nepostačovaly; kdo jej chtěl vyrobit, musel jít a mluvit s lidmi, kteří jej vytvořili. Právě na to odkazoval Friedrich Hayek, když napsal: „Znalosti okolností, s nimiž musíme pracovat, nikdy nenajdeme v koncentrované či integrované podobě, ale jen ve formě rozptýlených kousků nedokonalých a často protikladných znalostí, které mají různí jedinci.“ Stručněji to vyjádřil maďarsko-britský filozof Michael Polanyi: „Víme více, než jsme s to sdělit.“ Americký ekonom Edwin Mansfield studoval vývoj
48 druhů chemického, farmaceutického, elektronického a strojírenského zboží v Nové Anglii 70. let a zjistil, že jejich okopírování stálo v průměru o 65 procent více a trvalo o 70 procent déle než samotný jejich vývoj. A to přitom dělali technicky kvalifikovaní specialisté. Kopírování od píky by stálo ještě víc. Firmy praktikují základní výzkum, protože vědí, že jim to umožní získat tacitní znalosti, které vedou k inovacím.
Zjevnou výjimkou z pravidla, podle něhož je kopírování nákladnější, je farmacie, kde imitace – v podobě „generických“ přípravků – je evidentně levnější než inovace. Jde do značné míry o důsledek vládní regulace bezpečnosti léků. Pochopitelný požadavek státu, aby nové léky prošly vysoce nákladnými klinickými testy, které prokážou, že jsou neškodné a účinné, vede k tomu, že jejich uvedení na trh stojí ohromné peníze. Je jasné, že když už vláda tyto firmy o tak velké výdaje žádá, musí jim na nový schválený produkt udělit určitý monopol. I zde je však dostatek důkazů, že farmaceutické koncerny utrácejí více svých monopolních zisků na marketing než na objevování nových léků.
Tento text je úryvkem z knihy:
Matt Ridley: Evoluce všeho – Jak malé změny přetvářejí svět
Argo a Dokořán 2018
O knize na stránkách vydavatele
