Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nabízí se otázka: I kdybychom neměli svobodnou vůli, disponujeme svobodným nechtěním, schopností dupnout na brzdu v okamžiku mezi vědomým pocitem svobodného rozhodování něco udělat a samotným chováním? K tomuto závěru dospěl Libet na základě svých výzkumů: Právo veta nepochybně máme. V nevýznamné situaci to může vypadat třeba tak, že se natahujeme po dalších bonbonech, ale zarazíme se těsně před tím, než si je vezmeme. Závažnější situace nastane, když se bez zábran chystáme říct něco nadmíru nevhodného, ale díky bohu se zarazíme ve chvíli, kdy se nás náš hrtan už už chystal dostat do pěkných problémů.
Základní libetovská zjištění podnítila vznik řady studií zabývajících se tím, kam vetování činností zapadá. Udělat to, nebo neudělat: jakmile vyvstane onen vědomý pocit úmyslu, mají subjekty možnost přestat. Udělejte to teď, nebo za chvíli: jakmile se dostaví vědomý pocit úmyslu, okamžitě stiskněte tlačítko, nebo nejprve napočítejte do deseti. Využijte externí veto: ve studii pracující s rozhraním mezi mozkem a počítačem použili vědci algoritmus strojového učení, který monitoroval potenciál připravenosti subjektu a v reálném čase předpovídal, kdy se osoba pohne. V některých případech dal počítač subjektu signál, aby pohyb včas zastavil. Samozřejmě, že se lidé většinou dokázali zastavit až do bodu, odkud není návratu, což zhruba odpovídalo okamžiku, kdy se chystaly vypálit neurony vysílající povel k pohybu přímo do svalů. Potenciál připravenosti jako takový nepředstavuje nezadržitelné rozhodnutí a obecně vypadá stejně, ať už se subjekt definitivně chystá stisknout tlačítko, nebo existuje možnost veta.*
Jak funguje vetování na neurobiologické úrovni? Dupnutí na brzdu zahrnuje aktivaci neuronů hned proti proudu za SMA.† Libet to možná zaznamenal v navazující studii zkoumající svobodné nechtění. Jakmile měly subjekty onen vědomý pocit úmyslu, měly činnost vetovat. V tom okamžiku zadní část potenciálu připravenosti ztratila na síle a zploštěla.*
Mezitím vznikly další studie, které se zaměřily na zajímavé případy svobodného nechtění. Jak se liší neurobiologické procesy probíhající v mozku gamblera, který začal prohrávat jednu hru za druhou a dokázal se sázením praštit, a hráče, který to nedokázal?† Co se stane se svobodným nechtěním, když se k tomu přidá alkohol? A co děti versus dospělí? Ukazuje se, že děti musí frontální kůru aktivovat více než dospělí, aby při inhibici určité činnosti dosáhly totožné efektivity.
Co nám všechny tyto varianty vetování chování ve zlomku sekundy prozrazují o svobodné vůli? To přirozeně závisí na tom, s kým mluvíte. Podobná zjištění podporují dvoustupňový model, podle nějž jsme údajně strůjci svého osudu: model, s nímž se ztotožňovali všichni od Williama Jamese po mnoho současných kompatibilistů. První, „svobodná“ fáze: mozek si spontánně vybere některou z alternativních možností a vytvoří náchylnost k určité činnosti. Fáze dvě – vůle – nastává, když daný sklon vědomě posoudíme a dáme mu buď zelenou, nebo jej svobodně odmítneme. Jak píše jeden zastánce tohoto modelu: „Svoboda pramení z tvůrčího a indeterministického generování alternativních možností, jež se vůli nabízejí k hodnocení a výběru.“ Nebo Meleho slovy: „I když jsou nutkání k tisknutí [tlačítka] determinována nevědomou činností mozku, může záležet na účastnících, zda se těmito nutkáními budou řídit, nebo ne.“ „Náš mozek“ tedy vytvoří návrh a „my“ jej následně posoudíme. Tento dualismus vrací naše uvažování o několik staletí do minulosti.
Alternativní závěr zní, že svobodné nechtění je z týchž důvodů stejně pochybné jako svobodná vůle. Proces zabránění chování nevyužívá o nic propracovanější neurobiologické prostředky než aktivace chování, a dokonce spoléhá na stejné mozkové obvody a jejich součásti. Například někdy mozek něco udělá aktivací neuronu X, jindy inhibicí neuronu, který neuron X inhibuje. Označovat to první jako „svobodnou vůli“ a druhé nazývat „svobodným nechtěním“ je podobně neobhajitelné. Dává to vzpomenout na výzvu z kapitoly 1:
najít neuron, který inhibuje nějaký čin, aniž by byl ovlivněn jakýmkoli jiným neuronem nebo jakoukoli jinou předchozí biologickou událostí. Teď je výzvou najít neuron, který je podobně autonomní v zabraňování nějakému chování. Neurony umožňující svobodnou vůli ani svobodné nechtění neexistují.
Jaký závěr můžeme učinit po přezkoumání těchto debat? Podle libetiánů ukazují, že se náš mozek rozhoduje k vykonání nějakého chování předtím, než jsme to podle svého mínění svobodně a vědomě udělali sami. Nicméně vzhledem ke vznesené kritice si myslím, že se dá konstatovat jediné, a sice že za jistých, vcelku umělých okolností lze na základě měření určitých mozkových funkcí mírně predikovat následné chování. Věřím, že svobodná vůle zjištění libetovských výzkumů přežila. A přesto se domnívám, že na tom nesejde.
* Tyto studie přinesly jedno fascinující zjištění, a sice že když se činnost nepovede zastavit včas, aktivuje se přední cingulární kůra, oblast mozku spjatá se subjektivním pociťováním bolesti. Jinak řečeno, pár desítek milisekund je dost času na to, abychom se cítili jako budižkničemové, protože byl počítač rychlejší než my.
† V závislosti na studii je to pre-SMA, přední frontomediální kůra a/nebo pravý vnitřní čelní závit. Všimněte si, že poslední dva zmíněné názvy logicky implikují, že se na vetování podílí frontální mozková kůra.
* Původní Libetův text se o žádném zplošťování nezmiňoval. Že k němu došlo, usoudil teprve v pozdějším přehledovém článku. Budu za nudného patrona, ale když se dívám do původní publikace, v níž byly pouze čtyři subjekty, prostě ho v obrysech vyobrazených potenciálů připravenosti nevidím a vzhledem k datům dostupným v článku neexistuje žádná reálná možnost, jak rigorózně analyzovat tvar každé křivky. Studie vznikla v méně kvantitativních, nevinnějších dobách analýzy dat.
† Pokračování v hazardu aktivovalo mozkové oblasti spojené s motivací a odměnou. Naproti tomu ukončení hry aktivovalo oblasti související se subjektivním vnímáním bolesti, úzkostí a konfliktem. To je hodně zajímavé – pokračování v hazardu s možností ztráty je neurobiologicky méně averzní než ukončení sázek a hloubání nad možností, že byste vyhráli, kdybyste bývali nepřestali. Jsme fakt pošahaný druh.
úryvek z knihy
Robert M. Sapolsky:
Máme na vybranou? Otázka svobodné vůle z pohledu moderní vědy
Argo a Dokořán 2025
O knize na webu vydavatele
Asi si to budu muset přečíst, ale v tuto chvíli nevidím možnost, jak obejít nutnost existence příčiny pro „svobodné nechtění“ tak jako pro jakoukoliv jinou „svobodnou“ volbu. Ta příčina je buď původem deterministická nebo stochastická. Pokud je deterministická, pak se o svobodnou volbu nejedná, pokud je stochastická (ve smyslu nějaké fundamentální náhody) tak taky ne. Vidíte někdo možnost, jak se této logice vyhnout?
Kit: nečtěte to, diskutovat na základě informací umí každej blbec 🙂 Autor zde zavádí myšlenku, že pozitivnímu rozhodnutí musí předcházet příčina zatímco negativnímu možná nemusí. Ale tak to nemůže být. I rozhodnutí něco neudělat je složeno z myšlenek a ty mají vždycky své příčiny, ať už jsou deterministické, nebo ty druhé, pokud tedy nevznikají náhodně. Jakože já si myslím, že vznikají náhodně.