Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kniha pojednává o hrdinech, o nichž nepsaly noviny, nebyli v televizních reportážích a světu zůstala jejich jména – často záměrně – utajena.
Honba za přízraky
V březnu 1968 odborníci NASA zachytili hlas rusky mluvícího kosmonauta od Měsíce. Vyvolalo to šok. Vždyť Sověti nic neoznámili a ani zpravodajské služby, které zpravidla věděly o každém šustnutí na Bajkonuru, nic nehlásily! Hlas vycházel z paluby kosmické lodi Zond 4, která právě oblétávala Měsíc. Američané byli v šoku – Rusové letí na Měsíc! Že by další utajený pilotovaný kosmický let, o kterých se dlouhá léta šuškalo?
Postupně bylo uváděno více než deset jmen mužů, kteří měli být první, ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let údajně skončil buď tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla posléze identifikována jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické a související techniky, na jejím vývoji a zkouškách, případně jako dobrovolníci, na nichž se často drasticky testovala fyzická a psychická odolnost až do zdraví ohrožujících mezí (zkoušelo se mj. přetížení, tlak, teplota aj.), jimž potom mohli být vystaveni skuteční kandidáti kosmických letů. Dnes se jim dostalo označení „kosmonauti – přízraky.“
Do kosmu na V2
Několik zahynulých hrdinů vesmíru předgagarinovské éry objevili přímo v kosmu právě bratři Achilles a Gian Judica-Cordigliové z Turína, kteří se nejprve proslavili zachycením signálů Sputniku 1. Tisková agentura Continentale či italský deník Corriere della Sera tyto zprávy nadšeně publikovaly, zejména když přicházely i z jiných zdrojů – např. od nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze či moskevského zpravodaje (v letech 1955–1963) britského komunistického listu Daily Worker Dennise Ogdena.
Už v roce 1959 zveřejnila agentura Continentale senzační zprávu: V SSSR vysílají lidi do vesmíru už od roku 1957! A to k balistickým (suborbitálním) letům ve výškových raketách. Protože ti lidé zahynuli, vše se utajuje. Podle Continentale, která měla „ověřené“ informace z Prahy, šlo nejprve o Alexeje Ledovského a Sergeje Šiborina, kteří měli startovat v letech 1957 a 1958 z raketové střelnice Kapustin Jar. Do třetice o rok později měli při balistickém skoku do vesmíru z téhož kosmodromu u Volgogradu zahynout Andrej Mitkov a dokonce i žena – Marina Gromovová! Mělo jít o podobné skoky do vesmíru, jako v začátcích programu Mercury absolvovali astronauti Alan Shepard a Virgil Grissom pomocí von Braunovy rakety Redstone, ovšem až v roce 1961!
…
Gagarin a jeho stín
Z vyprávění jednoho z výzkumníků-veteránů z r. 1953, Leonida Bobkova, jehož „oblíbeným“ pracovištěm byla právě barokomora či katapult, se „přijímač“, tedy vstupní zkouška, skládal z podtlaku na úrovni výšky 6 km bez kyslíkové masky a druhý den – už s maskou – šup na 12 kilometrů! Poté přišlo kolečko na centrifuze – nejprve do 5 g. Ty, co nevydrželi tuhle „nepatrnou“ zátěž, odvezli do Ústřední letecké nemocnice v Sokolnikách, odkud po zaléčení putovali zpět k útvarům. Ostatní pak „prověřili“ na dvanáctinásobku zemské gravitace, tj. 12 g. Zde přestává legrace. Krev se tlačí do nohou, odkrvení hlavy způsobuje tz. tunelové vidění signalizující blížící se bezvědomí a prsty samy od sebe opouštějí páky řízení…
V barokomoře už kolem r. 1955 týrali vojáky prudkými poklesy tlaku – např. z 12 do 18 km, ovšem to už s přetlakem čistého kyslíku masce. To bylo nutné, jinak mohlo dojít k poškození plic. Ale někteří vydrželi rázový pokles tlaku z 18 do 30 až 36 kilometrů za jednu sekundu! To je pocit, jako když vás někdo praští do hrudi kladivem… Potápěči by mohli vyprávět, jaký je prudká dekomprese zabiják!
Tyto prudké změny tlaku ne každý ve zdraví přežil. Leonid Sidorenko konstatoval: „Zátěže v barokomoře byly takové, že víckrát než jednou za týden je nevydržíš. Prsty a ruce natékají, oči lezou z důlků, tváře kolem masky se nadouvají k prasknutí… Při prudké dekompresi může dojít k natržení plicních buněk, na hledí přílby se objeví krev, sliny…“
*
Byl to právě Sergej Něfjodov, kdo první usedl do kosmické lodi, na které za pár měsíců vzlétl Gagarin. A jeho práci určoval a kontroloval sám Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov. „Vy se nám z hlediska všech parametrů nejvíc hodíte,“ vzpomínal ještě v r. 2011 v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu Něfjodov na Koroljovova slova.
„Ale pracovat pro nás budete jen tehdy, pokus budete souhlasit. Pokud ne, nic se neděje. Vrátíte se k útvaru a odsloužíte si zbytek vojny…“
Něfjodov v tomto momentě jistě netušil, do čeho jde, ale myslel si asi to, co každý záklaďák – pořád lepší dělat nějaké pokusy než buzerace u útvaru.
Pak to přišlo: zkoušeli na něm, jak bude lidský organismus zvládat různé složité situace – přetížení, výkyvy teploty, změny tlaku či poruchy různých systémů a přístrojů Vostoku. Ale i zkoušely se i takové elementární věci, jako je pít a jíst v beztížném stavu (při parabolickém letu Tu-104).
Také pobyt v malých prostorách kabiny Vostoku (mohl létat nanejvýše 10 dní) se musel vyzkoušet, stejně jako situace nouzového přistání a další „nestandardní“ situace.
Trenažer pojmenovali „Vostok 0“ a tak začali i Něfjodovovi přezdívat „Kosmonaut Nula.“ Později se tak říkalo jeho kolegům i následovníkům – „Kosmonauti 0.“
Nebyla to legrace, i když to někdy na první pohled vypadalo. Jak Něfjodov vzpomínal,
první skafandry, např. pro Gagarina, doslova „lepili“ na jeho postavě. Byly to dlouhé procedury.
Jurij Gagarin – kosmonaut číslo 1. Sergej Něfjodov, kosmonaut č. 01. Ten první o tom druhém nic nevěděl. A „Nula“ znala pouze to, co se týkalo jeho výzkumné práce, nikoliv jméno, natož konkrétního člověka, pro kterého se obětoval. Vše bylo hrozně tajné. Například jejich setkání se ani neplánovalo. Ale uskutečnilo se! Sice „tajnůstkáři“ skřípali zuby, ale ukázalo se, že to je nutné.
Poprvé a naposled se uviděli v nemocnici, když Něfjodova po mnoha experimentech převezli na oddělení, kde probíhala vyšetření členů 1. oddílu. Na vedlejších lůžkách leželi Titov, Komarov a – Gagarin. Ve druhém pokoji další trojice – Něljubov, Nikolajev, Popovič.
„Přivezli mne jen proto, aby jim na mně ukázali, co vše je čeká: atrofie svalstva, jizvy od snímačů… Lékaři mi přikázali: těm lidem, které přivedeme, všechno řeknete. Všechno!“ vypráví Něfjodov. „Kde jste byl, co jste dělal, jak vám bylo… Tihle poletí do vesmíru – to je první šestice kosmonautů!“
Měl co vykládat.
Úryvky z knihy
Stanislav Kužel: Kosmonauti nula, Aneb ti co nedoletěli
Radioservis 2017
O knize na stránkách vydavatele
