Sciencemag.cz
Doporučujeme
Řeky se nejen stékají, ale také roztékají, alespoň občas. A je to celé fascinující.
Za roztok řek můžeme považovat deltu před ústím do moře, kde se ovšem ramena zase spojí. Stejně tak se řeka roztéká kolem každého ostrova, tam je ovšem spojení rychlé; výjimkou je v tomto ohledu roztok v Amazonii, kde ramena, než se znovu potkají, takto vytvoří ostrov o velikosti asi poloviny Čech. Opravdu raritní je bifurkace Orinoka, kdy kus řeky odteče do Amazonky (kanál Casiquiare, nejprve se tedy vlije do Rio Negro), takže se vody opět potkají až v moři.
Na toto téma se nyní objevil článek v časopise Eos, který vydává American Geophysical Union: Řeky, které by neměly existovat. Zdroj uvádí devět řek a jezer v Americe, které se vymykají hydrologickým očekáváním.
Orinoko a Amazonka jsou vůbec největší povodí v Jižní Americe. Spojnici mezi nimi lze snad dokonce brát jako něco na způsob červí díry ústící vývodem do jiné galaxie (tedy alespoň dle průvodní tiskové zprávy). Podobně jako v případě delt celý jev umožňuje hlavně nepatrný sklon povrchu, méně než 0,009 %. (Ale Amazonka i Orinoco tečou aspoň do stejného oceánu. V Jižní Americe máme i řeky, které se roztékají do Tichého oceánu i Atlantiku…)
Za nejzáhadnější vědci označili řeku Echimamish v Kanadě, víceméně dosud v divočině. Její název znamená v jazyce místních indiánů (Kríů) „voda, která teče oběma směry“. Řeka spojuje řeky Hayes a Nelson a podle některých údajů Echimamish teče od svého středu směrem ven k oběma větším řekám. Její tok je však plochý a přerušovaný bobřími hrázemi, což vede i dnes k nejistotě ohledně směru toku a přesného místa, kde se směr mění.
Studie zmiňuje šest dalších zvláštních vodních toků, včetně severoamerických jezer se dvěma výpustěmi a potoků, které ústí do Atlantického i Tichého oceánu. Některé řeky mají směr toku měnit podle toho, kde zrovna prší.
Bifurkace známe i z Česka, stačí se podívat na Wikipedii.
V některých případech jde o bifurkace umělé, jindy trochu sporné. Budeme třeba za vodní plochu pokládat rašeliniště? Pokud ne, šlo by prostě o rozvodí. Samozřejmě je pozoruhodné, když z jednoho okapu domu zamíří voda do jiného moře než z druhého, ale bifurkace to přece jen není…
(Ostatně na příslušné adrese Wiki uvádí i další roztékání, v Evropě i Americe…)
U těchto podivných řek se samozřejmě nabízí rozvíjet všemožné úvahy. Jak zde například fungují kladné a záporné zpětné vazba, vymílání versus zanášení? Nakolik je typické, aby se tok měnil sem a tam?
Zajímalo by mě: Dochází někde k tomu, že by se řeka rozdělila tak, aby jedna část zamířila k moři, druhá do bezodtokového jezera (eventuálně dva výroky z jezera by se takto dělily)? Příslušné vody by se pak už nikdy nepotkaly, alespoň pomineme-li koloběh zahrnující i vypařování.
A to jsme u jevů reálných, když k tomu ještě připočítáme mytologii, pak narazíme na kuriozity ještě větší (vymyslet si lze skoro cokoliv). V antice si představovali řeky tekoucí pod mořem, pak zase někde vyvěrající (prostě tekly i do kopce). Třeba na Sicílii takto měla být studánka vytékající z podmořské řeky. Dokonce jsem četl, že řeky, i velké, se dle tehdejších představ mohly objevit i na náhorních plošinách, proto se zde pak nacházely zbytky něčeho, co se považovalo za lodě (naopak v biblické logice by se to interpretovalo asi jako důkaz potopy světa?). V Josephu Flaviovi, Válce židovské, jsem narazil na zmínky o řekách, které tekly jen některé dny v týdnu (nebo tekoucí pokaždé na jinou stranu). Je zde snad i zmíněna řeka, která od pondělí do pátku teče rychle, ale v sobotu se její tok úplně zastaví.
A pak zde máme řeky, toky něčeho jiného než vody, třeba řeku ohně Pyriflegethón v řeckém podsvětí nebo řeky metanové na Titanu.
A na závěr řeka Sambation, jak ji popisuje Umberto Eco v románu Balduino (české vydání Argo 2001, překlad Zdeněk Frýbort):
„A tam ve štěrbině, vlastně pouhé prasklině mezi dvěma horami, Sambation pramenil: písek tu vřel, tuf bublal, bahno kapalo, kamenné odštěpky rachotily, hlína tuhnoucí do hrud se vzdouvala, drny přetékaly a společně se sprškou jílu se to všechno měnilo v proud, který tu začínal svou pouť k nekonečnému oceánu písku.“ …
„Měli před sebou opravdu řečiště, neprotékala jím však voda, ale proudem se tu valily kameny, jak zjistili, když dorazili na břeh, a ty je ohlušily tak, že málem neslyšeli vlastního slova, natož pak jeden druhého. Tento majestátní tok balvanů a hlíny byl v neustálém pohybu a mezi beztvarými kusy skal se v něm pohybovaly i desky nepravidelných tvarů a velikosti náhrobních kamenů s hranami ostrými jako čepel nože a mezi nimi štěrk, zkameněliny, kamenné hroty, úlomky a výčnělky.
Travertinové úlomky se neustále pohybovaly touž rychlostí, jako by je hnal silný vítr, převalovaly se přes sebe a větší kusy zas klouzaly po nich a přes ně, načež svůj běh při nárazu na proud štěrku zvolnily, zatímco oblázky, uhlazené jak vodou, tak klouzáním mezi balvany, vyskakovaly z proudu do výšky, s třesknutím padaly zpátky a byly strhávány víry, které samy vytvářely tím, jak do sebe narážely.
V tom hromadění, převalování a vzájemném překrývání mnoha minerálů i nad ním se vytvářely vyvřeliny písku, zátočiny křídy, obláčky sopečných kamínků, pěna z pemzy a potůčky bláta.
Občas na břeh dopadl stříkanec kamenné drtě nebo se tam snesla sprška kousků uhlí.“
