Sciencemag.cz
Doporučujeme
Hezký znějící titulek, ne? Jedná se o recyklaci elektronického odpadu. Ten obsahuje řadu látek toxických, řadu znovu využitelných a pochopitelně i řadu těch, které se vejdou do kolonky „neškodné a k ničemu“. Každopádně chceme-li tento odpad zpracovávat nějak sofistikovaněji, klíčové je od sebe různé frakce oddělit.
To samozřejmě něco stojí, spotřebovává se při tom energie, čili ekonomické ani ekologické přínosy dalšího zpracování nejsou jednoznačné a liší se případ od případu. Metody likvidace odpadu jsou různé, spaluje se, ukládá na skládky, cenné složky se různě extrahují chemickými činidly. Odhadem přes 80 % elektroodpadu končí ve spalovnách či na skládkách (data pro USA, mnohde ve světě to asi bude téměř 100 %). V roce 2030 se odhadem bude produkovat až miliarda tun elektroodpadu, což prý cca odpovídá současné produkci veškerého odpadu.
Výzkumníci z Rice University a Indian Institute of Science navrhují nyní nový postup zpracování odpadu: vše roztlouct v kryomlýnu na nanoprášek. Příslušná práce byla publikována v časopisu Materials Today, jejím hlavním autorem byl Chandra Sekhar Tiwary z Rice University. Co se týče zvolených názvů – nejde prý jen o to, že to hezky zní. Nanoprášek má mít částice opravdu v řádu nanometrů, zrnka o rozměrech někde mezi 10 a 200 nm. A kryomlýn zase znamená, že proces se provádí za snížené teploty, kdy materiál je chlazen na teplotu kapalného dusíku (-196 °C). To samozřejmě zase stojí nějakou energii, nicméně při ochlazení kovy, jejich oxidy, křemík, oxid křemičitý i plasty často křehnou, takže proces je pak jednodušší a rychlejší. Při poklesu teploty se rovněž mění fyzikální charakteristiky jednotlivých materiálů typu modulu pružnosti a koeficientu tepelné roztažnosti, takže směs se rozdělí sama a jednotlivá zrníčka už bývají po chemické stránce tvořena jedinou látkou (naopak při vyšších teplotách mají tendenci se k sobě spíše lepit).
Demonstrovaný mlýn, respektive spíše buchar, byl z oceli a pracoval v atmosféře argonu. Kryomlýn produkoval homogenní prášek, kde už jsou však jednotlivé složky od sebe odděleny (viz výše). Pak už stačí prášek rozdělit třeba promýváním nebo usazováním ve vodě.
Zařízení bylo prozatím demonstrováno při drcení počítačových myší, jejichž tlučení trvalo asi 3 hodiny.
Zdroj: Phys.org
Poznámky:
Opravdu se takový proces vyplatí u normální myši?
Použitá ocel musí být nějak speciální, aby vydržela příslušnou teplotu?
nejak nechapu proc by se nanocastice mely samy separovat podle materialu, odmiseni smesi je proti entropii, a nedava mi fyzikalni smysl.
Chtělo by to udělat něco se druhým koncem řetězce. Elektroodpad vzniká vlivem kurvítek kvůli kterým většina elektrozařízení s bídou přežije záruku. A podmínky, kdy i relativně jednoduchá oprava vyjde na víc, než nové zařízení (navíc opravny elektrospotřebičů už zmizely z povrchu země), je logické, že se spotřebitel rozhodne ze starého zařízení raději udělat elektroodpad.