Sciencemag.cz
Doporučujeme
Změny v lidském mikrobiomu jsou dávány do souvislosti s nástupem dosud vzácných (většinou autoimunitních) chorob.
Tak jako pojem mikrobiom označuje vývojově primitivnější prokaryota, tedy bakterie, tak značně exotický pojem eukaryom je označením pro soubor všech evolučně pokročilejších obyvatel našich těl. Ačkoli se dosud většina studií organismů sídlících v lidské trávicí soustavě zaměřovala na její mikrobiální, tj. bakteriální složku, v poslední době si vědci začínají všímat také vývojově pokročilejších eukaryotických zástupců. Pro jejich společné pojmenování se zavádí termín eukaryom a tvoří jej především plísně a houby, prvoci a parazitičtí červi neboli helminti. Obecně se dá říci, že u populací ekonomicky vyspělých zemí je eukaryot v našich tělech čím dál méně.
Určitou výjimku tvoří snad jedině houby, které neubývají co do počtu, ale jednoznačně klesá jejich druhové bohatství, a tedy i jejich rozmanitost. Některé studie dokonce naznačují, že úbytek prvoků a helmintů je kompenzován zvýšeným výskytem plísní a hub, které jako by zaplňovaly pozice, ze kterých se tito spoluobyvatelé našich těl stáhli.
Rozsáhlé proměny našeho mikrobiomu a eukaryomu jsou s velkou pravděpodobností důsledkem vysokých hygienických standardů, rozšíření chemikálií v životním prostředí a zdravotnické kampaně nabádající k vyhubení všech organismů považovaných za lidské parazity, jakými jsou houbový organismus Blastocystis, střevní prvok lamblia (Giardia) a veškeré druhy střevních červů. Procento infikovaných lidí tak v posledních desetiletích prudce klesá a z městských populací paraziti prakticky již vymizeli.
V důsledku tohoto vývoje se mění také složení střevního mikrobiomu, charakterizované postupným snižováním počtu druhů, které jej spoluvytvářejí. Různé studie ukazují, že složení lidského mikrobiomu je srovnatelné například mezi geograficky vzdálenými obyvateli amazonských pralesů a vesničany z afrického Malawi, zatímco mikrobiom městské populace Spojených států amerických se od obou uvedených populací liší jak složením dominujících druhů, tak zejména nižší druhovou rozmanitostí.
Právě probíhající globální změny v lidském mikrobiomu jsou nyní dávány do souvislosti s nástupem dosud vzácných (většinou autoimunitních) chorob. Jako příklady onemocnění, která jsou v západních zemích na prudkém vzestupu, mohou sloužit Crohnova choroba a ulcerózní kolitida, jejichž výskyt stoupl v posledním půlstoletí zhruba 40krát. Jedná se o chronická zánětlivá střevní onemocnění s nejasnou příčinou. Původně předpokládané genetické podmínění se nepodařilo prokázat a za vysoce pravděpodobný se nyní považuje jejich autoimunitní původ. Vědcům se totiž podařilo najít příčinný vztah, kdy vyšší výskyt této nemoci byl zaznamenán u dospělých lidí, kteří byli v mládí příliš čistotní. V zemích, kde jsou obyvatelé promořeni střevními červy, totiž tento chronický zánět neznají, zatímco bohaté severské země s vysokou úrovní hygieny, spojenou s téměř kompletním vyhubením střevních parazitů, mají nejvyšší výskyt těchto onemocnění. Můžeme se proto domnívat, že výskyt Crohnovy choroby a dalších autoimunitních nemocí těsně souvisí s absencí střevních helmintů.
Pro pochopení příčin musíme alespoň nejjednodušší formou popsat pravděpodobné imunitní procesy související s výše uvedeným stavem. Imunitní odpověď reagující na přítomnost parazitů lze zjednodušeně rozdělit do dvou typů, tzv. Th-1 a Th-2. Tyto dva typy se však ve svém působení vzájemně potlačují a zjednodušeně si je můžeme představit jako houpačku, kde když je jeden nahoře, druhý musí být dole.
Přítomnost helmintů ve střevě vyvolává vždy odpověď typu Th-2, čímž jsou potlačeny buňky typu Th-1. Přitom právě nadměrné působení Th-1 je příčinou autoimunitních zánětů střev. Díky výzkumu na myších a potkanech, infikovaných některými střevními červy, je tento vztah již považován za prokázaný. Dokazují to i případy pacientů s Crohnovou chorobou, u kterých byla klasická léčba již zcela neúčinná. Tito pacienti byli experimentálně infikováni vajíčky červa tenkohlavce. Jedná se o hlístici bělavé barvy a velmi typického tvaru. Přední užší a delší část těla, široká jen asi desetinu milimetru, je zanořena do sliznice tlustého střeva hostitele, odkud přijímá živiny. Při výběru vhodného terapeutického helminta vycházeli první experimentátoři (Elliott, Summers a Weinstock) ze zkušeností chovatelů prasat a ze vzájemné podobnosti prasečích a lidských parazitů. A tak volba padla na tenkohlavce prasečího (Trichuris suis), jehož přirozeným hostitelem jsou prasata a který je blízce příbuzný lidskému tenkohlavci (Trichuris trichiura), v minulosti běžnému parazitu lidské populace v rozvinutých zemích. Z epidemiologického a lékařského hlediska je důležité, že v lidském střevě není prasečí tenkohlavec schopný dokončit svůj vývoj, a nevzniká tak riziko jeho šíření a nákazy dalších lidí. Zároveň ale dokáže tento červ velmi dobře stimulovat imunitní reakci v lidském střevě tak, že dojde k nárůstu počtu buněk typu Th-2. Důsledkem je snížení Th-1 složky, která je odpovědná za vznik Crohnovy choroby. V současnosti jsou vajíčka tohoto parazita již komerčně dostupná a lze je v Evropě koupit od specializovaných firem. Jedná se ale zatím o poměrně vzácný způsob léčby. Důvodů je mnoho: vysoká cena vajíček, nutnost opakované infekce v několikatýdenních intervalech a také poněkud skeptický názor lékařské komunity.
Na americkém trhu sice není výše uvedený způsob léčby oficiálně schválen, ale jsou zde k dispozici nejméně tři druhy lidských střevních červů, a to tasemnice Hymenolepis diminuta a dva druhy hlístic, měchovci Necator americanus a Ancylostoma duodenalis. Zatímco tasemnice jsou již oficiálně dostupné, v případě měchovců je jejich distribuce považována za ilegální, a tak se američtí pacienti jezdí infikovat na kliniky v Mexiku. Internet je plný popisů klinických zkušeností těchto pacientů, kteří tvrdí, že Necator výrazně zmírnil jejich alergie či astma, ačkoli zároveň zmiňují i nepříjemné příznaky spojené se záměrným nakažením tímto parazitem.
Zatímco případné použití helmintů v léčbě střevních autoimunitních onemocnění by se dotklo jen relativně malého počtu lidí, další léčebná aplikace, zvažující použití živých hlístic k boji s rakovinou, by u pacientů i lékařů zajisté vzbudila mnohem větší zájem. Ruský veterinární parazitolog V. Britov se většinu svého profesního života věnoval svalovcům a na jeho počest byl po něm i jeden druh svalovce pojmenován – Trichinella britovi. Svalovci jsou parazitické hlístice s velmi zvláštním životním cyklem. Dospělci žijí ve střevech hostitelů, kde se rovněž množí a kladou zde živé larvičky. Ty pronikají střevní stěnou a krví jsou zaneseny do svalů, kde se usazují a čekají, až budou spolu se svalovinou pozřeny dalším hostitelem. Svalovci tedy u svého hostitele mohou způsobit zprvu střevní a následně svalové onemocnění zvané trichinelóza. Pozření velkého množství larev může vést v případě neléčení až ke smrti infikovaného člověka. Britov si během své práce všiml, že u žádného zvířete s trichinelózou nepozoroval nádorová onemocnění. Začal tedy tento fenomén postupně experimentálně testovat a ověřovat; zprvu na zvířatech, ale v roce 1998 provedl i první pokus u pacienta s kožním nádorem.
Následovala série dalších pokusů a Britov nakonec došel k názoru, že trichinely mají protinádorové účinky a pravděpodobně potlačují nádor pomocí stimulace těch správných obranných buněk hostitelského imunitního systému. Tzv. Britovova vakcína, založená na aplikaci živých larev svalovců, byla postupně patentována v USA, Asii i Evropě. Nikdy však neprošla řádnými laboratorními, preklinickými ani klinickými testy, a tak bohužel zatím nelze rozhodnout, zda má opravdu nějaké terapeutické účinky.
tento text je úryvek z knihy:
Jan Votýpka a kol.: O parazitech a lidech
Triton 2018
O knize na stránkách vydavatele
Právě paraziti prvoci a další havěť způsobuje autoimunitní onemocnění.
Jde spíše o záměr nenajít je, než o neschopnost.