Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kanadští lovci kožešin od nepaměti věděli, že co se týká úspěšnosti lovu, střídají se dobré roky se špatnými. Počet kožešin rysů kanadských vykoupených od lovců společnosti The Hudson Bay Company mezi lety 1821 a 1931 vytvářel pravidelné devíti- až desetileté cykly [159] nápadně podobné cyklům jeho kořisti – zajíce měnlivého. Jediný podstatný rozdíl byl v tom, že křivka rysa sleduje zajíce s několikaletým zpožděním. Vysvětlení bylo nasnadě: Početnost dravce a jeho kořisti se vzájemně ovlivňuje. Málo dravců znamená malý tlak na zajíce a zvětšování jejich početnosti a následně zvětšování početnosti dravců. Až je najednou dravců tolik, že počty zajíců klesají a v důsledku toho se snižují stavy rysů. Až do doby, kdy je jich tak málo, že zajícům
otrne…
Podle současného stavu poznání se ukazuje, že by to vše mělo fungovat ještě trochu jinak. Čím více zajíců se pase na převažujícím druhu trávy, tím více obranných, pro zajíce nestravitelných nebo jen odpudivých látek tráva vytváří. Až je jich tolik, zajíců i obranných látek, že zajíci začnou hladovět a jejich stavy klesat. Rys svou početností nejspíše jen pasivně sleduje početnost kořisti, než že by ji aktivně reguloval. Braunovy louky mají ke kanadským lesům asi stejně daleko jako k poušti Negev, o které jsme psali v jedné z předchozích kapitol. Při prohlížení již více než třicetileté řady dat ze zdejších výzkumných ploch se ale ukázala velmi zajímavá věc – zastoupení bobovitých rostlin se mění téměř nachlup stejně jako početnost kanadských rysů nebo zajíců [160]. Spíše zajíců. Jetele, hrachory, vikve, zkrátka všechny vikvovité rostliny mají jednu velmi užitečnou vlastnost – jsou schopny bez problémů přijít k dusíku, základní živině nutné k růstu. Nečerpají ho totiž jen z půdy, jako třeba trávy, ale získávají ho i z hlízkových bakterií na svých kořenech, které fixují dusík přímo ze vzduchu. A nezískávají ho jen pro sebe.
Vždy když začíná množství vikví narůstat, začíná narůstat i množství dusíku v půdě z jejich rozložených pletiv. Zároveň se s několikaletým zpožděním začíná dobře dařit i trávám, které právě díky této dusíkové kořisti zvyšují své množství a množství dusíku ve své biomase. Tím ale klesá množství dusíku v půdě, což znamená následný sešup početnosti trav. Mezitím začínají na nějakou dobu mizet i bobovité rostliny. Z jakého důvodu, se zatím neví, ale uvažuje se o vlivu parazitů. Eminentně zajímavý je už ale samotný fakt, že alespoň některé rostliny v lučním společenstvu vůbec cyklickou dynamiku vykazují.
Čím větší zastoupení druh má, tím reálnější je, že už brzy se jeho stavy sníží. Čím více, tím méně. Neboli odborně řečeno na hustotě závislá regulace stavu. Ta může mít obrovský dopad na soužití tamních druhů, protože druhy vykazující takovouto „samoregulaci“ stěží dosáhnou dlouhodobé převahy, která je nutná k zastínění a vytlačení ostatních. Budou se tedy projevovat tolerantněji ke společnosti ostatních druhů. „Kořistnicko-predátorský“ vztah mezi bobovitými rostlinami a travinami je jen jedním ze způsobů takové pro společenstvo prospěšné samoregulace. Dalším adeptem je silná vnitrodruhová konkurence o zdroje, kterou jsme popisovali výše. Čím blíže se výhonky jednoho druhu k sobě dostanou, tím tužší konkurenci zažívají a tím větší mají tendenci „utéci“ od sebe do společnosti výhonků jiných druhů.
Podle nejnovějších laboratorních poznatků se podobně samoregulačně projevuje i otrava vlastními produkty (když už je řeč o politických stranách). Mezi kořeny a půdou existuje tenká vrstvička, rhizosféra. Do ní rostliny aktivně vypouštějí nebo pasivně ztrácejí mnoho látek, které zlepšují podmínky pro růst kořenů, pomáhají v konkurenci s ostatními kořeny [161] nebo přilepšují mikroorganismům, které „na oplátku“ do rhizosféry uvolňují minerální živiny či snad i chrání povrch kořenů před škodlivými bakteriemi nebo cizopasníky, jako jsou třeba háďátka [162]. Každý rostlinný druh má svoje specifické složení kořenových výměšků, které na druhé straně přitahují i specifickou sortu „škodičů“. Ti se v jeho rhizosféře postupně hromadí a snižují konkurenční schopnost ostatních jedinců „svého“ druhu, aniž by škodili druhům jiným [163].
Souhrn asi 150 podobných experimentů ukázal, že takové samootravy rostlin mohou být ve skutečnosti častější, než bychom čekali [164]. Jen je v přirozeném prostředí rostlin těžko odhalujeme, protože k detekci příslušných cyklů je zapotřebí časových řad, které se svou délkou alespoň trochu blíží kanadským záznamům. Vezměme si jen, že za více než třicetiletou historii sledování Braunových luk zde badatelé zaznamenali jen tři samoregulační cykly bobovitých rostlin. To je počet, který je na hranici vysledovatelnosti.
I přesto je datová řada z Krkonoš natolik ojedinělá, že přitáhla do Krkonoš tým nizozemských kolegů, kteří se samootravami rostlin dlouhodobě zabývají [165]. Z Braunových luk odvezli vzorky 24 rostlinných druhů, každý namnožili a vypěstované sazeničky nebo semenáčky nechali růst v oddělených květináčích. Po šesti týdnech uznali, že každá v hlíně zanechala už dostatek svých patogenů, a přistoupili k druhé fázi experimentu. Vzali od každého z dvaceti čtyř druhů další díl sazeniček a zasadili je buď do půdy, kde předtím rostly sazeničky stejného druhu, anebo do kontrolní směsné půdy. Mezi rostlinnými druhy byly ty, které ve „vlastní“ půdě prospívaly lépe, i ty, kterým uškodila. Těch druhých bylo ale více (obr. 7.7). Silnější negativní odezvu na vlastní půdu měly konkurenčně silnější druhy, které zároveň silněji reagují na hnojení a dostupnost živin.
Následně kolegové zkombinovali výsledky laboratorních testů s dlouhodobými daty o pohybu lučních druhů na pokusných plochách. Složité statistické analýzy vykreslily dosti jinou louku, než jak ji badatelé vnímali doposud. V ní činí ostatní rostliny pouze bezvýznamnou kulisu života a růstu výhonků konkurenčně silných rostlin. Ty svým růstem nereagují na jejich přítomnost nebo nepřítomnost, ale zejména na občasné epizody hnojení a na přítomnost jedinců vlastního druhu. Minimálně částečným hybatelem zdánlivě neuspořádané „velkoměstské“ dynamiky louky je snaha výhonků konkurenčně silných rostlin „utéci“ ze vzájemné blízkosti a/či z místa přeplněného vlastními jedovatými výměšky a namoženými patogeny do sousedství ostatních druhů, které pro ně tvoří vhodnější sousedy k životu. Konkurenčně méně úspěšným druhům nezbývá než svou početností a rozmístěním reagovat na „rozmary“ konkurenčně úspěšnějších kolegů, kteří křížem krážem projíždějí lučním porostem. Podobný pohled na louku podporují i výsledky jihočeských kolegů, podle kterých mají konkurenčně schopnější zástupci lučního společenstva menší meziroční výkyvy v produkci biomasy než konkurenčně slabší rostliny [166].
Tím jsme ve společnosti politiků, zajíců, rysů a mikroorganismů nevyhnutelně dorazili k bránám obrovské samostatné tematické říše vztahů mezi rostlinami a ostatními lučními organismy.
Tento text je úryvkem z knihy
Stanislav Březina: Louky. Dobrodružství poznávání
Academia 2023
O knize na stránkách vydavatele
