Sciencemag.cz
Doporučujeme
Mravenci jsou hlavními predátory termitů. Tento vztah je patrně velmi starý. Mravence lovící termity totiž najdeme i ve 130 milionů let starém jantaru (počátek křídy).
Úspěch v osídlení souše a kosmopolitnost mravenců jsou zčásti způsobeny jejich adaptací na široké spektrum potravních zdrojů. Na rozdíl od termitů se mravenci nespecializovali na celulózu jako primární zdroj potravy. Obecně se dá říci, že většina mravenců jsou nespecializovaní mrchožrouti a predátoři.
Další nejrozšířenější potravní strategií je konzumace sladkých šťáv rostlin, ať už přímá nebo nepřímá skrze vztahy se savým hmyzem. Jiné druhy mravenců je zrnožravé, a některé dokonce nosí místo potravinových zásob do hnízda rostlinný materiál, na němž pěstují symbiotické houby, jimiž se potom živí, nebo chovají mšice, které jim k obživě poskytují medovici (rostlinné šťávy, jež mšice pozřou a koncentrované a zčásti metabolizované vypudí při podráždění ze zadečku). Způsob výživy, kdy se mravenci živí na rostlinných substrátech, ale před pozřením je nechávají předtrávit jinými organismy, se nazývá zprostředkovaná (mediovaná) býložravost. Potravní preference mravenců se liší nejen mezi jednotlivými druhy, ale mění se i v čase. Zatímco larvy mravenců jsou závislé výhradně na bílkovinné stravě, dospělci dokážou využívat potravu bohatou na cukry, tuky i bílkoviny. Pokud je v kolonii větší množství hladových larev, mravenci přestanou hromadit potravu bohatou na cukry a snaží se zásobovat larvy dostatečným množstvím proteinů.
Mnoho mravenců se živí uhynulými živočichy a tato jejich role je v ekosystému velice významná. Již léta se mezi myrmekology (= odborníci zabývající se mravenci) tvrdí, že zejména v tropických ekosystémech jsou mravenci zodpovědní za konzumaci velké části mrtvé živočišné biomasy a současné studie to potvrzují (Griffiths a kol., 2017). Mravenci využívají výhody svého velkého počtu, vzájemné komunikace a rychlého vyhledávání potravy k využití jakéhokoliv náhodného zdroje potravy. Známá je také konzumace ptačích a plazích exkrementů, což je zdroj vyskytující se v prostředí velmi náhodně, a tato skutečnost jen podtrhuje obecný oportunismus ve zdrojích potravy u mravenců. Využíváním těchto zdrojů potravy mravenci přispívají k rychlé dekompozici mrtvé živočišné hmoty a k redistribuci živin v prostředí.
Vývojově původnější skupiny mravenců (např. podčeleď Ponerinae), ale i většina ostatních skupin, se živí převážně živočišnou potravou a aktivně loví hmyz i menší obratlovce. Mravenci jsou obecně
velmi rychlí a jejich zrak je citlivý spíše na pohyb než na detaily, což z nich činí dobré lovce, schopné uchvátit i poměrně velkou a rychlou kořist. Navíc při lovu kooperují a komunikují pomocí feromonů. Mravenci jsou například predátory velkého spektra hmyzu. Této vlastnosti si povšimli i majitelé plantáží a často mravence podporují jako přirozené nepřátele hmyzích škůdců. Asi nejznámějším příkladem je tropický mravenec krejčík (Oecophylla spp.), který požírá řadu škůdců na kakaových, kávových, citrusových, mangových i eukalyptových plantážích. Podobným příkladem e Dolichoderus thoracicus, jenž sice chová škodlivý savý hmyz na kokosových palmách, zároveň ale požírá řadu dalších býložravých škůdců, takže jeho vliv na produkci kokosových palem je ve výsledku pozitivní. Stejně tak naši lesní mravenci (Formica spp.) pomáhají přirozeně regulovat řadu hmyzích škůdců. Mravenci loví v korunách stromů, opadu, mrtvém dřevě i v půdním prostředí.
Ačkoliv ekologie mravenců obývajících rozhraní opadu a půdy či výhradně půdních mravenců jsou jedny z nejméně prozkoumaných, víme, že mnoho druhů mravenců oportunisticky loví půdní faunu a jsou známi i mravenci specializující se na jednotlivé skupiny půdních bezobratlých. Jihoamerický rod Thaumatomyrmex se např. specializuje na lov chlupulí (řád Polyxenida). Svými dlouhými vidlovitými kusadly si kořist přidrží, vpraví do ní žihadlo s jedem a končetinami postupně strhává z oběti ochranné chlupy, které jsou jinak překážkou pro většinu jejich predátorů. Mezi lovce s rychlými sklapovacími kusadly řadíme tropické rody Odontomachus, Acantognathus, Anochetus nebo Myrmoteras; tito mravenci jsou schopni uchvátit i velmi rychlou kořist, jako jsou sarančata nebo chvostoskoci. V lovu jim pomáhají poměrně velké oči a unikátní mechanismus pro „sklapnutí“ kusadel, který ovládají dlouhé, rychle se stahující svaly uvnitř hlavové kapsule. Podobný typ kusadel najdeme u mravenců rodu Strumigenys. Ten však kořist nevyhledává aktivně, ale vyčkává na ni skrytě v půdě. Tělo těchto mravenců pokrývají destičkovité výrůstky, které zachycují částečky půdy. Mravenec na sebe aktivně nanáší vrstvičku půdních částic, a maskuje tak svoji přítomnost. Takto maskován útočí ze zálohy na půdní vidličnatky, stonožky, chvostoskoky a další půdní faunu. Stonožky, mnohonožky, žížaly a stejnonožce loví agresivní rod Leptogenys. Jeho šavlovitá kusadla jsou schopna vyvinout velký tlak na tělo kořisti, kterým dokáže narušit chitinovou schránku a vpravit do ní silné žihadlo. Tito mravenci jsou jednou z mála skupin hmyzu, které dokáží ulovit obrněné stejnonožce a mnohonožky. Navíc si vzájemně pomáhají při dopravě větší kořisti do hnízda. Vytvářejí ze svých těl doslova tažný řetěz, kdy se jeden jedinec přidržuje kusadly předchozího za zadeček a společně odtahují kořist. Malé rody mravenců, jako je Discothyrea, požírají vajíčka pavouků a loví roztoče. U mnoha těchto malých mravenců ale nevíme, jakou potravou se živí, natož jaké jsou jejich potravní preference. Můžeme však předpokládat, že se s většinou půdní mezo- a makrofauny musí potkávat. To platí například i o českém skrytě žijícím rodu Ponera.
Jak již bylo zmíněno, největším nepřítelem mravenců jsou jiní mravenci. Kromě toho, že si významně konkurují, se některé druhy přímo specializují na lov svých příbuzných. Jsou to zejména mravenci, které označujeme jako legionáři či nájezdní mravenci (army ants, raider ants). Tito mravenci obvykle nemají stálá hnízda a v cyklických intervalech putují krajinou a požírají takřka vše, co jsou schopni udolat, včetně jiných mravenců. Najdeme však i obligátní myrmekofágy, jako je asijský rod Cerapachys nebo jihoamerický druh Nomamyrmex esenbeckii. Mezi mravence-nájezdníky patří i řada termitofágních druhů.
Mravenci jsou hlavními predátory termitů. Tento vztah je patrně velmi starý. Mravence lovící termity totiž najdeme i ve 130 milionů let starém jantaru (Coty a kol., 2014). Ačkoliv většina druhů mravenců loví termity při náhodných příležitostech, vzhledem k množství mravenců a termitů v prostředí a faktu, že obývají podobná prostředí, je predace na termitech častým jevem. Ze všech studovaných vztahů mezi termity a mravenci zaujímá predace 83 % případů a ve více než polovině případů šlo o mravence nespecializované na lov termitů. Mravenci specializovaní na predaci termitů jsou studováni podrobněji. Patří zejména do podčeledí Ponerinae a Myrmicinae a rodu Dorylus. Tito mravenci pořádají pravidelné nájezdy na kolonie termitů, při kterých jsou schopni pomocí silných hrabavých končetin proniknout do termitiště. Jsou odolní vůči obranným mechanismům termitů a dokáží zdolat termití vojáky. Africký druh Megaponera analis při takových nájezdech dokonce odnáší své zraněné spolubojovníky zpět do hnízda, aby se nestali obětí predátorů a mohli se zapojit do příštího nájezdu. Jiný mravenec nájezdník Pachycondyla marginata uchvácené termity při nájezdu pouze paralyzuje jedem z žihadla, aby je pak mohl uložit ve svém hnízdě jako potravu do zásoby. Takto mravenci dokážou zcela zničit termití kolonii, nebo alespoň soustavně regulovat jejich populace i činnost termitů v prostředí.
Tento text je úryvkem z knihy
Miroslav Šimek a kol.: Živá půda
Academia 2019
O knize na stránkách vydavatele
