Sciencemag.cz
Doporučujeme
Filozofové na sebe byli vždycky jako psi. Tak například Voltaire udělal kolegovi Leibnizovi to nejhorší, co se mezi filozofy muže stát, totiž ztropil si z něho srandu. V románu
Candide vystupuje bizarní figura doktora Panglosse, profesora metafyziko-teologo-kosmolo-nigologie a velkého zastánce leibnizovského optimismu, tedy přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů.
Leibniz se, jak známo, zabýval problémem teodicey: když je Bůh všemocný a dobrý, kde se bere zlo? (Ach ano, měli to tenkrát lidé starosti!) Jeho řešení je geniálně prosté: Bůh, všemocný,
mohl stvořit nekonečně mnoho logických světů, a stvořil-li Bůh, dobrotivý, pouze jeden jediný svět, musí to být ten nejlepší z možných.
Panglos si myslí totéž, ale dovádí tuto ideu do důsledků neboli ad absurdum a považuje nos za orgán určený k nošení brýlí. V evoluční biologii se pojem „panglosovské paradigma“ užívá pro bludnou představu, že všechny vlastnosti organismů jsou adaptivní, jsou „k něčemu“. Byly doby, a není tomu ještě tak dávno, kdy jsme se domnívali, že všechno v přírodě má smysl a je to tu právě proto, aby to mělo tento smysl. Pokud nějaký organismus něco měl, bylo to proto, že to potřebuje mít, a když to neměl, bylo to proto, že to potřebuje nemít. Dnes, řekněme od 60.–70. let dvacátého století, už víme, že značná část vlastností organismů vzniká nějak jinak než darwinovskou selekcí produkující adaptace – něco vzniká prostou statistickou náhodou (zřejmě většina změn na molekulární úrovni), něco je důsledek historických mantinelů (vláčíme s sebou znaky, které jsme zdědili od předků, i když nám už k ničemu nejsou), něco je důsledek různých fyzikálních, chemických či geometrických limitů toho, jak organismy mohou fungovat.
Organismy tudíž vůbec nejsou chytře postavené, ale naopak zflikované z různých obskurních zdrojů (zoolog Hynek Burda tomu říká MacGyverův princip), což je mimochodem silný argument
pro samovolnou evoluci života, protože i průměrný lidský inženýr, tedy jen zcela omezeně inteligentní designér, by to dokázal zkonstruovat líp. Pojem „panglos“ tak v dnešní biologii
značí naivního truhlíka, který věří, že živý svět respektuje nějakou všezahrnující logiku.
Vlastně je mi toho Leibnize líto, on to myslel dobře. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že opravdu žijeme v nejlepším z možných světů; přinejmenším je empiricky prokázáno, že všechny snahy o zásadnější nápravu vždy končí průšvihem, pokažením něčeho jakžtakž fungujícího. „Nejlepší z možných světů“ totiž vůbec nemusí být dobrý, aby mohl být nejlepší.
Zkusme se toho ujmout po darwinovsku. To, co jest, muselo nejdřív vzniknout a potom se udržet až do současnosti. To, co není, se buď nedokázalo udržet, anebo to nedokázalo ani vzniknout. Z obrovského množství událostí, dějů a jevů přetrvává jenom něco: buď je to náhoda (a pak je to vlastně jedno), anebo to náhoda není a věci, které kolem sebe vidíme, jsou šikovné a účelné prostě proto, že ty nešikovné a neúčelné se nezachovaly. (Ano, jistě jsou i jevy neúspěšné, které vznikly nedávno a dosud nestihly zaniknout, jiné věci by se krásně udržely, ale dosud náhodou nestihly vzniknout, nicméně předpokládejme, že tyto kategorie se navzájem víceméně vykrátí.)
Žijeme zkrátka v nejlepším z možných světů (když něco je, asi to být má – inverzní víra, že má být to, co není, postrádá empirickou podporu), jen mu nevládně Dobro, nýbrž Schopnost přežít.
Komu vadí (jako finalistkám Miss Universe), že tento svět je přesto plný válek, nemocí a bídy, musí se smířit s tím, že mír, zdraví a blahobyt holt neovládly potřebné přežívací triky.
autor: Jan Zrzavý
úryvek z knihy:
Jan Zrzavý – Vojtěch Novotný
Jak to chodí u opic
Dokořán 2024
O knize na stránkách vydavatele
K tomu opakuji pořád dokola (snad to v knize není opakováno znova), že jsem se již u dvou biologů dočetl o nesmyslném paroží jelenů (jako argument pro chyby přírody). Až mi v americe bioložka vysvětlila, že Evropa za posledních 2000 let radikálně změnila vlivem působení člověka životní prostředí volně žijících zvířat (to čemu říkáme v Evropě příroda je vlastně pěstěný park). Když jsem viděl náhodně v provozu impozantní nástroj jelena k přežití celé skupiny laní ve skutečně přírozeném lese, byl jsem uchvácen tím skvělým designem, na který namá ani smečka vlků nebo medvěd. Přirozený les připomíná pohádku o Šípkové Růžence a je pro větší savce zcela neprostupný. Jen jelen dokáže na kratičký signál shromáždit pod sebou velký počet laní a velíce rychle se i s nimi pod sebou pohybovat skrz husté křoví pomocí paroží bez možnosti jakéhokoliv pronásledování predátory. Pro představu můj známý uprchnul kdysi do Kanady kvůli panenské přírodě a po šesti letech snah se mu nikdy nepodařilo do lesa proniknout.
no, nejsem si jist, zda v knize se toto jakkoliv zminuje, spis ne. kazdopadne i kdyby jeleni parozi k nicemu nebylo, nebyla by to „chyba prirody“, protoze by hralo roli v pohlavnim vyberu. Viz pavi ocas, ktery je nejspis opravdu „jinak“ jen ke skode. A treba i viz debaty o krku ziraf, zda to pomaha ozirat stromy a nebo zda jen k soubojum samcu a jinak na skodu (tady prece jen je argument, ze proc tedy vysoky krk nemaji jen zirafaci; ale zase i na to jsou protiargumenty).
blahobyt a mir a dostatek se testoval na mysich, zdegenerovaly
a vyhynuly.