Sciencemag.cz
Related Articles
Mezinárodní tým astronomů získal nové pozoruhodné důkazy, že planetka (44) Nysa, jedna z nejjasnějších a největších planetek hlavního pásu s povrchovým složením podobným enstatitu (spektrální typ E), má mimořádnou trojlaločnou strukturu a obíhá kolem ní malý měsíc. Objev, založený na snímcích s vysokým rozlišením pořízených pomocí adaptivní optiky na některých z nejvyspělejších dalekohledů světa, nabízí vzácný pohled do složité minulosti jedné z nejzáhadnějších planetek Sluneční soustavy.
Výsledky představené ve studii Unmasking (44) Nysa: Evidence for a Trilobate Structure ukazují, že se Nysa nepodobá žádné dosud pozorované planetce. Astronomové ji zkoumají již déle než sto let. Její neobvyklá jasnost a složení z ní učinily mimořádně zajímavý cíl výzkumu. Dřívější pozorování naznačovala protáhlý nebo možná dvojlaločný tvar, skutečná podoba planetky však zůstávala nejasná.
Pomocí italského přístroje SHARK-VIS na Velkém binokulárním dalekohledu (LBT) v Arizoně a přístroje SPHERE/ZIMPOL na Velmi velkém dalekohledu (VLT) Evropské jižní observatoře v Chile získali vědci snímky Nysy s dosud nejvyšším rozlišením. Tyto unikátní soubory dat odhalily několik výrazných povrchových útvarů, včetně dvou nápadných údolí, která podle všeho obepínají celý obvod planetky. Tým tyto útvary interpretuje jako takzvaná colli, tedy krčky spojující jednotlivé laloky.
„Snímky odhalují skutečně neobvyklé těleso,“ uvedla hlavní autorka studie Kate Minker z Lowell Observatory. „Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Nysa představuje kontaktní trojité těleso tvořené třemi navzájem spojenými částmi, nebo mimořádně nepravidelné soudržné těleso, jaké jsme dosud nepozorovali.“
„Tato pozorování bylo nutné doplnit speciálně vyvinutými metodami zpracování obrazu, aby bylo možné snímky dále zostřit a odstranit jasnou záři v okolí planetky, která mohla zakrývat její slabé průvodce,“ vysvětluje Anthony Berdeu, jeden z hlavních autorů studie.
Významným příspěvkem Matfyzu ke studii je trojrozměrný model tvaru Nysy, na jehož vytvoření se podílel Josef Hanuš z Astronomického ústavu UK. „Naše spolupráce na modelování tvarů planetek z prostorově rozlišených snímků začala už v roce 2017 v rámci velkého pozorovacího programu ESO vedeného Pierrem Vernazzou a pokračovala v dalších projektech zaměřených na detailní výzkum jednotlivých těles. V případě Nysy bylo hlavní novinkou vůbec první využití přístroje SHARK-VIS na LBT pro zobrazování planetky. Samotné modelování už ale navazovalo na naše předchozí zkušenosti, takže jsme mohli postupovat osvědčenou metodikou a soustředit se především na správné propojení snímků s fotometrickými světelnými křivkami,“ uvádí Hanuš. Model vznikl pomocí algoritmu ADAM spojením detailních snímků planetky s fotometrickými světelnými křivkami. Výzkum byl podpořen Grantovou agenturou České republiky.
Kate Minker dodává: „Tato pozorování se svou kvalitou pravděpodobně nejvíce ze všech dosud uskutečněných ze zemského povrchu přibližují snímkům pořízeným z kosmických sond. Umožnila to mimořádná kombinace vyspělých přístrojů a sofistikovaných metod zpracování dat.“
Obrázek vpravo: Planetka (44) Nysa pozorovaná přístrojem SHARK-VIS na Velkém binokulárním dalekohledu (LBT) dne 15. února 2026. Malý měsíc planetky, označený S/2026 (44) 1, je vyznačen růžovou šipkou.
Studie rovněž informuje o objevu dosud neznámého měsíce, který dostal předběžné označení S/2026 (44) 1. Družice byla nezávisle identifikována v pozorováních získaných během dvou samostatných pozorovacích kampaní. Podle odhadů výzkumníků má měsíc průměr přibližně jeden kilometr a obíhá ve vzdálenosti nejméně 170 kilometrů od hlavního tělesa, jehož průměr činí přibližně 75 kilometrů.
„K nalezení malého měsíce, jehož slabé světlo zanikalo v silné záři hlavní planetky, jsme si vypůjčili specializovanou metodu z jiné oblasti astronomie, známou jako zobrazování s vysokým kontrastem,“ říká Gianluca Li Causi z týmu přístroje SHARK-VIS v Italském národním institutu pro astrofyziku (INAF).
Budoucí pozorování nově objeveného měsíce umožní výzkumníkům přesněji určit hmotnost a hustotu Nysy a pomohou tak rozhodnout mezi různými teoriemi vysvětlujícími pozoruhodnou strukturu planetky.
Objev poskytuje důležitou stopu k pochopení vzniku a vývoje Nysy. Vědci se domnívají, že její neobvyklá struktura mohla vzniknout opětovným seskupením úlomků po dávné srážce, které probíhalo při nízkých vzájemných rychlostech, možná ještě předtím, než se Nysa dostala na své současné místo v hlavním pásu planetek. Další možností je, že Nysa představuje pozůstatek dramatické kolize typu „hit-and-run“, tedy letmého střetu většího mateřského tělesa s jiným objektem, po němž se obě tělesa opět oddělila, aniž splynula v jeden celek.
Planetky spektrálního typu E mohou – ať už jako primitivní planetesimály, nebo jako úlomky kůry diferencovaných protoplanet – uchovávat svědectví o vnitřních oblastech Sluneční soustavy bohatých na enstatit. Poznání původu Nysy proto může pomoci objasnit procesy, které probíhaly v nejranějších fázích vzniku Sluneční soustavy.
„Zdá se, že tyto nové snímky jsou v souladu s několika dřívějšími indiciemi, které naznačovaly, že Nysa je skutečně jedinečné těleso,“ uvedl Al Conrad z observatoře Velkého binokulárního dalekohledu. „Poprvé můžeme přímo zkoumat, zda tyto indicie svědčí o tělese s hlubokými prohlubněmi, nebo o skutečné vícelaločné struktuře.“
Pokud se tato interpretace potvrdí, Nysa by se zařadila do stále se rozrůstající skupiny těles Sluneční soustavy, jejichž charakteristické tvary nesou stopy dávných srážek a splynutí, k nimž došlo před miliardami let. Vědcům by tak poskytla jedinečnou možnost nahlédnout do rané historie Sluneční soustavy.
