3d struktura proteinů, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain
3d struktura proteinů, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain

Priony – nebo viry?

S dr. Laurou Manuelidisovou jsem se setkal jednoho krásného dne v newyorské čtvrti Chelsea. Když právě nepíše kritikou velmi dobře přijímanou poezii, vede Oddělení neuropatologie na Yale University. Stala se hlavní mluvčí poměrně malé skupiny vědců, kteří se domnívají, že priony nejsou sebereplikující, zdánlivě nesmrtelné bílkovinné patogeny, jak mnozí uvěřili. V roce 2007 nalezla se svými spolupracovníky 25 nanometrů velké, viru podobné tělísko, a to jak u postižených drbavkou, tak Creutzfeldt-Jakobovou chorobou.
Prionovou bílkovinu nikdo nikdy neviděl, ale podle Manuelidisové to nemá nic společného s její velikostí. „Priony pravděpodobně vůbec neexistují,“ řekla mi.
Manuelidisová se výzkumu neurodegenerativních onemocnění věnuje již přes 30 let a se svými kolegy důkladně probádala celou řadu transmisivních spongiformních encefalopatií včetně Creutzfeldt-Jakobovy choroby. Výsledky jejich studií potvrzují velmi odlišný, nikoliv však zcela nový závěr – totiž že příčinou neurodegenerativních onemocnění, včetně kuru a BSE, jsou viry.
Slovo „prion“ implikuje, že jde o cosi infekčního – ve své knize Manuelidisová nepopírá existenci bílkovinných povlaků a shluků, jelikož však podle ní nejsou infekční, to, co se dnes nazývá prionem, by mělo být přejmenováno.
Vysvětlila mi, že bílkovinné povlaky nejsou typickým projevem pouze u neurologických onemocnění, jako je kuru, jsou k vidění i u periferních virových onemocnění. „Bílkovinné shluky a amyloidová vlákna podobná prionům produkují i zcela běžné viry.
Povlaky jsou produktem finálního stadia a ve stadiích raných se vůbec neprojevují.“ Později jsem se dozvěděl, že abnormální shluky bílkovin doprovázejí také onemocnění, jako je revmatoidní artritida nebo cukrovka – a ani v jednom z těchto případů nezpůsobují tyto shluky infekčnost choroby.
„Takže vy říkáte, že abnormální bílkoviny nejsou příčinou spongiformní encefalopatie, ale následkem – že jde o výsledek útoku viru v pozdní fázi? Je to tak?“
„Ano, přesně tak,“ odpověděla.
Pokud však tyto povlaky nejsou patogeny a nejsou infekční, co tedy jsou? Podle Manuelidisové jde o „obranný mechanismus proti infekčnímu agens“, o kterém se domnívá, že je virového původu.
„Ve chvíli, kdy se objeví tyhle abnormální proteiny, infekčnost prudce poklesne,“ řekla. Jinými slovy, jakmile se obranné mechanismy těla aktivují (začnou se objevovat amyloidové povlaky), je patogen již méně schopen nakazit dalšího nositele. Šíření viru je zpomaleno.

S Laurou Manuelidisovou jsem seděl v baru na Deváté avenue. Jak mi tak vyprávěla svůj příběh o tom, proč za spongiformními encefalopatiemi stojí viry a ne priony, pomalu jsme popíjeli cosi melounového, nebo tak něco. Když si na celou situaci vzpomenu, bylo celkem dobře, že naše drinky nebyly moc silné, protože moje znalosti biochemie už poněkud vyprchaly a nebylo by moudré jejich zbytek ještě rozpouštět v alkoholu.
„Jak se stavíte k tomu, že výzkumníci v 60. letech během experimentů s kuru nikdy nenarazili na žádnou imunitní reakci?“
„Imunitní reakce tam samozřejmě byla,“ odpověděla. „Jenom ji neviděli, protože byla buď přechodná, nebo velmi slabá. Podobně jako v případě HIV existuje řada mechanismů, které způsobí, že imunitní reakce není zjevná.“
Vysvětlila mi, že u nemocí, jako je kuru, Creutzfeldt-Jakobova choroba či BSE, „se imunitní reakce vyskytuje, avšak ve velmi raných stadiích onemocnění“.
Bleskově jsem přepnul do naléhavého módu: „Dobře, ale proč by priony nemohly být patogeny spongiformních encefalopatií?“
„Protože [jako cokoliv bílkovinného] se rozkládají v trávicím ústrojí, zatímco viry ho překonají bez problémů. Viry jsou prostě ustrojené tak, aby odolávaly obranným mechanismům těla, zatímco bílkoviny ne.“
„Ale co zprávy Prusinera a dalších, které tvrdí, že priony není možné zničit trávicími enzymy, jako jsou proteázy?“
Manuelidisová zakroutila hlavou. Tvářila se tak, že mi bylo jasné, že tuhle otázku zřejmě slyší dnes a denně. „Bille, každý přece ví, že prionové bílkoviny jsou poměrně odolné vůči omezené expozici PK [enzym našeho trávicího traktu štěpící bílkoviny], ale ten je nakonec rozloží, když na to má dost času. Popravdě tyto bílkoviny úplně zmizí.“
Vzpomněl jsem si na dřívější studie, kdy se nepodařilo infikovat šimpanze prostřednictvím trávicí trubice. „Takže ty mi vlastně říkáš, že tyhle zdánlivě nesmrtelné bílkoviny je možné rozštěpit našimi trávicími šťávami?“
„Nejsou nesmrtelné,“ odpověděla. „A ano, máš pravdu, všechny známé prionové bílkoviny se v trávicím ústrojí rozkládají, invazivní patogen to však nezničí.“
„Stejně jako naše zažívání nezničí viry?“
„Přesně tak.“
Pokud to byla pravda, jak je tedy možné, že priony, o kterých Prusiner a další výzkumníci tvrdili, že zapříčiňují kuru, prošly trávicím ústrojím, které je na štěpení bílkovin přímo evolučně adaptované?

Tento text je úryvkem z knihy:
Bill Schut: Přírodopis kanibalismu
Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele

Poznámka PH: určitě nejde o většinový názor na příčinu chorob typu kuru, BSE apod.

Foto: © Dollar Photo Club

Evoluce spolupráce: Reciprocita

Reciprocita, často též nazývaná reciproční altruismus (reciprocal altruism), je jedním z možných mechanismů vysvětlujících kooperaci …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *