Sciencemag.cz
Doporučujeme
Proč si Čína neudržela svůj náskok v oblasti palných zbraní … pokud jde o odpověď, panuje mezi odborníky jen malá shoda.
Viz také: Střelný prach a Evropa
Nejoblíbenější teorií, na jejíž verze jsme již narazili v předchozích kapitolách, je, že Evropané těžili z unikátního západního způsobu vedení války. Zdědili ho po starověkém Řecku a právě on mohl za jejich revoluci spjatou se střelným prachem. „Klíčovým faktem v oblasti palných zbraní a výbušnin není to, že náhle přinesly západním armádám hegemonii,“ tvrdí vojenský historik Victor Davis Hanson, „ale skutečnost, že takové zbraně byly ve velkém počtu a kvalitě vyráběny v západních, a nikoli v neevropských zemích – což je fakt, který může být nakonec vysvětlen dlouhodobým směřováním Západu k racionalismu, svobodnému bádání a šíření znalostí, jež má své kořeny v klasickém starověku.“ Vzestup Evropy, uzavírá Hanson, byl „logický vzhledem k helénistickému původu evropské civilizace“.
V této fázi knihy vás nepřekvapí, když řeknu, že mne tato teorie nepřesvědčila. V kapitole 2 jsem se pokusil ukázat, že neexistuje nic takového jako starověký západní způsob vedení války. Postupy, které Řekové a Římané v boji používali, totiž rozhodně nebyly unikátním západním způsobem válčení. Byly jen místními (středomořskými) verzemi procesu, který najdeme po celé eurasijské oblasti šťastných zeměpisných šířek a který můžeme nazvat produktivním způsobem válčení. V kapitole 3 jsem pokračoval a prohlásil, že všude od Číny po Středomoří se tento starověký produktivní způsob vedení války v 1. tisíciletí n. l. rozpadl, a to v důsledku rozmachu jezdectva. Jsou-li tato tvrzení správná, pak Hansonův názor, že vzestup Evropy spjatý se střelným prachem lze vysvětlit pokračováním západního způsobu válčení, musí opět být nesprávný. A když se podrobně podíváme na to, co se v Evropě v 16. století stalo, najdeme tady příliš věcí, které teorie o západním způsobu válčení vysvětlit nedokáže.
Tuto záležitost podrobně rozpracovali jíní historikové, a tak se soustředím jen na pár otázek. Podle Hansona platí, že „je to západní touha po jediném velkolepém střetu pěchoty, po brutálním vzájemném zabíjení svobodných mužů sečnými zbraněmi na bojišti, co po více než 2 500 let překvapovalo a děsilo naše nepřátele z nezápadního světa“. Pokud tomu tak je, proč potom byl nový evropský styl válčení založen spíše na udržování odstupu a střílení z palných zbraní, a ne na přiblížení se k protivníkovi a použití sečných zbraní? Jestliže byl západní způsob válčení založen na „absolutním zničení sil protivníka na bitevním poli“ a „touze zasazovat smrtící rány a pak zarytě snášet, bez couvnutí, jakoukoli protireakci,“ proč Evropané vedli ve století mezi lety 1534 a 1631 tak málo bitev? A proč, pokud zde „uplynulých 2 500 let […] existovala zvláštní praxe západního válečnictví, společné základy a kontinuální způsob boje, který dělal z Evropanů nejsmrtonosnější vojáky v dějinách bojů,“ strávili Evropané celé tisíciletí – zhruba od roku 500 n. l. do roku 1500 – spíše v ústupu před nájezdníky a útočníky z Asie a severní Afriky?
Někteří historikové navrhují velmi pragmatickou odpověď, kterou lze aplikovat na všechny tyto otázky. Evropská revoluce v oblasti palných zbraní neměla podle nich nic společného s kulturními tradicemi. Evropané prostě uměli s palnými zbraněmi dobře zacházet, protože hodně bojovali. Evropa, pokračuje tato teorie, byla rozdělená do spousty malých států, které si navzájem šly po krku. Čína byla naopak po většinu období mezi lety 1368 a 1911 sjednocenou říší. V důsledku toho Číňané zřídkakdy bojovali a měli malý důvod investovat do zdokonalování palných zbraní. Pro svářící se Evropany však byly investice do lepších zbraní doslova záležitostí života a smrti. Tudíž to byli Evropané, ne Číňané, kdo palné zbraně zdokonalil.
Avšak i tato teorie nechává nezodpovězené důležité otázky. Navzdory své jednotě bojovala Čína mezi lety 1368 a 1911 hodně, často v rozsahu, který značně převyšoval evropské šarvátky. V roce 1411 a znovu v roce 1449 vyslali císařové proti Mongolům armády, které čítaly půl milionů mužů. Značnou část 16. století vyplňovaly boje proti pirátům. V 90. letech 16. století byl Korejský poloostrov zdevastován strašným bojem s Japonskem a v roce 1600 bylo čtvrt milionu mužů mobilizováno proti povstání v Sečuánu. Proč tedy žádná z těchto válek nepodnítila inovace evropského typu v oblasti palných zbraní?
Ve skutečnosti, jak vysvětluje Kenneth Chase (historik, který se následně stal advokátem) ve své úžasné knize Firearms: A Global History to 1700 (Palné zbraně: Celosvětová historie do roku 1700), nešlo o to, kolik válek Evropané a Asiaté vedli, ale o to, jakého druhu tyto války byly. První palné zbraně byly neohrabané a pomalé; frekvence jejich palby se měřila spíše v minutách na výstřel než ve výstřelech na minutu. Fungovaly jenom proti neohrabaným, pomalým cílům, jako byly městské hradby, a proto prvních velkých úspěchů bylo dosaženo v oblasti obléhacího dělostřelectva.
Kolébkou inovací byla původně jižní Čína, protože války proti mongolským pánům v polovině 14. století v údolí Jang-c’-ťiang se daly vyhrát jenom tak, že se útočilo na pevnosti a potápěly se velké lodě bojující ve stísněném prostoru řeky. Pro oba tyto úkoly byly ideální nejstarší palné zbraně. Ale když v roce 1368 boje skončily, hlavní dějiště válek se přesunulo do severní Číny. Zde se dalo ostřelovat jen málo pevností a pomalu pálící děla byla proti rychle se pohybujícímu jezdectvu k ničemu. Protože byli čínští vojevůdci rozumní, investovali peníze do početnějšího jezdectva a velké zdi, a ne do postupného zdokonalování střelných zbraní.
Z hlediska dělostřelby měla Evropa více společného s jižní než severní Čínou. Byla plná pevností, krajina zde byla členitá a to omezovalo pohyby armád, a protože byla tak daleko od stepí, její armády vždycky obsahovaly hodně pomalé pěchoty. V tomto prostředí měla i malá vylepšení palných zbraní velký smysl a do roku 1600 se těchto vylepšení nahromadilo tolik, že evropské armády začínaly být nejlepšími na Zemi.
Kdyby císaři dynastie Ming měli křišťálovou kouli a viděli by, že v 17. století budou palné zbraně dostatečně účinné na to, aby porazily kočovnické jezdectvo, určitě by se řídili dlouhodobou perspektivou a investovali do budoucích vynálezů zrnitého střelného prachu, mušket a děl z kovaného železa. Ale ve skutečném světě nedokáže nikdo vidět do budoucnosti (ačkoli se o to někteří tolik snaží). Jediné, co můžeme dělat, je reagovat na bezprostřední výzvy,
které nás obklopují. Evropané investovali do střelných zbraní proto, že to mělo v dané době smysl; Číňané neinvestovali do střelných zbraní, protože jim to v dané době smysl nedávalo. A kvůli tomuto zdravému rozumu Evropa (téměř) dobyla svět.
Ian Morris: K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace
Argo a Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
