Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když se před Žižkou třásla polovina Evropy, proč po bitvě u Lipan na tento způsob vedení boje nikdo nenavázal?
Užitečný je v tomto ohledu pohled zvenčí, popisující vývoj vojenské taktiky ve 14.-15. století v rámci celé Evropy. Husitská vozové hradba byla, tvrdí níže uvedený autor, pouze jednou z úspěšných metod boje proti středověké jízdě. Lze říci, že prakticky ve všech významných bitvách té doby jízda prohrála – spíše je tedy s podivem, že těžcí rytíři vydrželi tak dlouho (poznámky: zřejmě v jiných střetnutích zase vítězili, pozornost přece jen budil spíše opak; také šlo i o záležitost prestiže, šlechtice šlo těžko přimět, aby šel dejme tomu střílet z kuše).
Proti těžké jízdě uspěly např. následující způsoby vedení boje:
Anglický dlouhý luk. Extrémně účinná zbraň, ve stoleté válce nakonec Francouzi dokázali nad lučištníky vítězit až masivním použitím palných zbraní. Do té doby všechny větší bitvy vyhráli angličtí lukostřelci i proti mnohem početnější jízdě. Mohli bychom se ptát, proč se více nerozšířil právě dlouhý luk. To ovšem zase souviselo s tím, že zbraň vyžadovala dlouhý výcvik, lučištníci mívali svou vlastní. Šlo přitom vesměs o prosté rolníky. Mimo Anglii se feudálové ozbrojeného/bojeschopného lidu báli (odvedenci např. fasovali zbraně ze skladů až před samotným válečným tažením apod.).
Sami Angličané občas utrpěli porážku, když se namísto lučištníků spolehli na těžkou jízdu. V roce 1314 skotští kopiníci rozdrtili útočící anglickou jízdu (početní převaha přitom na straně jízdy 23 000 : 10 000).
Kromě Skotů používali kopí (respektive píku, halapartnu) jako svou hlavní zbraň také švýcarští pěšáci nebo městské milice ve Flandrech. Zejména švýcarští pěšáci byli považováni za prakticky neporazitelné, časem jejich sláva narostla tak, že tyto jednotky se nechávaly najímat jako žoldnéři po celé Evropě.
Rovněž vítězný postup Turků Balkánem souvisel s tím, že základem svého vojska učinili namísto jízdy pěchotu – hlavně známé janičáře.
Z tohoto hlediska vozová hradba byla prostě jen jednou z úspěšných taktik boje proti jízdě. Žižka se s ní zřejmě seznámil, když bojoval jako žoldnéř ve válkách mezi Polskem a Řádem německých rytířů, podstatně ji však zdokonalil. I tak to však byla taktika výhradně defenzivní a (tvrdí alespoň níže uvedený autor) na rozdíl od píky a luku mohla uspět jen v důsledku nepromyšlené taktiky nepřátel a hlouposti jejich velitelů, nikoliv proti armádě profesionálů. V další historii můžeme zaznamenat asi 2 pokusy, kdy vozovou hradbu zkusili Angličané, ale jinak mimo Čechy takto taktika využívána nebylo, i když byla známá.
Zdroj: Terence Wise: Vojska středověké Evropy, Computer Press 2007
Poznámka: Není ale zvláštní, že „naivní“ čelní útoky proti vozové hradbě by nepřátelé zkoušeli opakovaně, i když z vozové hradby šel strach a vědělo se, že přímé útoky už několikrát přivodily katastrofu? Proč se např. vylákat nepřítele z hradby fiktivním útěkem podařilo až u Lipan?
