Sciencemag.cz
Doporučujeme
Aneb rychlost vědeckého pokroku se má podle nové rozsáhlé studie zpomalovat. Na čem jsou tato tvrzení založena?
Podle studie publikované v Nature (hlavní autor Michael Park z University of Minnesota) se klesající frekvence průlomových (disruptivních) objevů má týkat všech (přírodo)vedných oborů. Výsledky jsou založeny na analýze vědeckých článků (45 milionů prací z let 1945–2010) a patentů (3,9 milionů, 1976–2010, USA). Měřítkem disruptivity byla citovanost prací 5 let po jejich vydání; předpokládalo se, že skutečně průlomové objevy by vedly k tomu, že by nebyl důvod citovat práce předešlé. Pokud ale práce nevyvolala nějaký speciální pokles citovanosti starších výsledků, chápe se to v rámci studie tak, že na ně spíše plynule navazuje, než že by obor posouvala nějak zcela jinam.
O tomto „úpadku vědy“ (respektive zpomalování pokroku) psal podrobně např. Joseph Tainter v knize Kolapsy složitých společností (česky Dokořán 2009). Podle jeho názoru je hlavním viníkem problém klesajících výnosů. Nejprve se logicky udělají ty objevy, které jsou relativně snadné, každý další pak vyžaduje stále větší úsilí (a náklady: ve vědě pracuje stále více lidí s pomocí stále dražšího přístrojového vybavení atd. Co potřebovali naproti tomu Newton a Leibniz k objevu kalkulu?). Výše uvedená studie se ale k tomuto vysvětlení nepřiklání, alespoň ne jako k jedinému/hlavnímu. Pokud by tomu tak bylo, příslušná „zpomalovací křivka“ by totiž měla být pro každý obor jiná (respektive – alespoň na první pohled není patrný důvod, aby byly totožné). Pokles rychlosti průlomových objevů je podle dat ale celkem konzistentní napříč jednotlivými vědami.
Jako možné vysvětlení studie nabízí to, že v době ultraspecializace je samotné zvládnutí daného oboru natolik náročné, že už zcela vyčerpá a lidé pak už mají sílu bádat pouze v rámci přesně stanovených hranic. To pak souvisí i s tím, že samotný výzkum vědci provádějí už s tím, aby očekávané výsledky bylo možné snadno publikovat. Od toho se odvíjí i návrh univerzitám či různým financujícím agenturám, aby vědcům zkoušely dávat třeba roční placené volno, kdy by tito lidé mohli číst, volně přemýšlet o věcech trochu přesahujících jejich každodenní práci apod.
Dále se v této souvislosti zmiňuje, že v určitých situacích věda ale stále dokáže průlomových výsledků dosahovat velmi rychle a efektivně – viz třeba vývoj mRNA vakcín v reakci na pandemii koronaviru.
Michael Park et al, Papers and patents are becoming less disruptive over time, Nature (2023). DOI: 10.1038/s41586-022-05543-x
Zdroj: Phys.org a další
Poznámky:
Zajímavě jsou limity, na které věda může narazit, popsány např. ve sci-fi románu Neala Stephensona Anatém (česky Talpress 2012).
Samozřejmě je zde otázka metodiky – v době ultraspecializace může stále méně lidí posoudit, jaký objev je vlastně průlomový. Třeba ani k žádnému „zpomalení tempa“ nedochází.
Další věc je celá řada faktorů, které efektivitu vědy bezesporu snižují. Viz často zmiňované žádání o granty raději tam, kde výsledek je už vlastně předem znám (půjde úspěšně splnit/půjde publikovat). Stále více času se tráví přípravou projektů a jejich vykazováním, administrativou. Jako klacky pod nohy fungují dále různé politické požadavky (povinnost interdisciplinarity, dostatečně mezinárodní týmy/projekty, dostatečně genderově vyvážené etc.). Nicméně všemožné překážky zpomalující rozvoj vědy působily jistě i v minulosti.
Speciálně bych v této souvislosti navrhl následující mechanismus (samozřejmě – s tím, že nevíme, zda máme vůbec co vysvětlovat). V minulosti řadu převratných objevů udělali lidé v relativně mladém věku, určité složky inteligence klesají už po dvacítce. Neustálé prodlužování „přípravné fáze“ pak vede k tomu, že potenciálně nejproduktivnější období svého života tráví lidé ještě v učebních procesu, kdy se sami na vědu teprve spíše připravují. (Navíc, když se prodlužuje věk odchodu do důchodu, nedává žádný smysl prodlužovat vzdělávání a tím dále snižovat podíl lidí v pracovních procesu; ale to už není otázka samotné vědy.)
Celkově ale myslím, že „problém klesajících výnosů“ je, i když výše uvedená studie ho nepovažuje za hlavní vysvětlení, každopádně hodně významným faktorem. S tím souvisí i to, že řadu klíčových objevů v minulosti udělali lidé, kteří se živili jinak a vědu provozovali ve volném čase. To dnes skoro nejde, nemají přístup k složitému laboratornímu vybavení, datům, superpočítačům… Věda je prakticky výhradně institucionalizovaná se všemi negativy (jistěže i pozitivy), které to sebou nese.
Nejen nízko visící ovoce je sklizeno, ale i to žebříkové, a taky se zdá, že už nad korunou stromu už žádné není.