Sciencemag.cz
Doporučujeme
Teorií vysvětlujících ptačí „mapy“ byl předložen nespočet.
Pro zkušené ptáky hrají nepochybně významnou roli dobře známé orientační body. Existují důkazy, že důležité jsou rovněž pachy, jež se dají pokládat za specifické orientační body.
Teoretickou, leč pravděpodobně nerealistickou možností je inerciální navigace. Sedíte-li v automobilu, dokážete i bez pomoci zraku rozpoznat zrychlování a zpomalování (ne však rovnoměrný pohyb, jak upozornil Einstein) i změny směru.
dokočení včerejšího úryvku
Ptáci používají hned několika způsobů navigace
Teoreticky by si mohl i holub v tmavém koši poskládat všechna zrychlení a zpomalení a všechny levotočivé a pravotočivé zatáčky, jež během cesty z holubníku na místo vypuštění pocítil, a poté vypočítat, kde se místo vypuštění vzhledem k holubníku nachází.
Teorii inerciální navigace otestoval experimentátor Geoffrey Matthews. Holuby umístil do neprůhledného válcového bubnu a během jízdy od jejich domovského holubníku k místu vypuštění s nimi setrvale otáčel. I po tak bezcitném zacházení zvládli ubozí tvorové najít správný směr domů. Tento pokus teorii inerciální navigace mírně řečeno ubral na pravděpodobnosti.
Zde je vhodné uvést na pravou míru jednu častou chybu. V populární literatuře se uvádělo, že pokusnou aparaturou byl jeden z těch nákladních automobilů, který má místo korby neustále se otáčející míchačku betonu. Ta barvitá představa sice ladí s Matthewsovým smyslem pro humor, neodpovídá však skutečnosti.
Lidé umějí vypočítat, kde se nacházejí, na základě postavení kosmických těles. Mořeplavci k určení své polohy staletí používali sextanty. … Sextant je přístroj k měření úhlu mezi dvěma body, například sluncem a horizontem. Podle úhlu změřeného v pravé poledne lze určit zeměpisnou šířku, nicméně je nutné vědět, kdy je na daném místě poledne, což se mění se zeměpisnou délkou. Pokud máte k dispozici přesné hodiny, jež vám prozradí, jaký je čas na určité referenční zeměpisné délce, kupříkladu na greenwichském poledníku (nebo ve vašem domovském holubníku, jste-li holub), můžete jej porovnat s místním časem, a teoreticky tak zjistit svou zeměpisnou délku.
Opět se ale nabízí otázka, jak mohou holubi znát místní čas? Zmíněný Geoffrey Matthews navrhl, že ptáci nesledují pouze výšku slunce, ale též jeho obloukový pohyb za určitou dobu. Aby velikost oblouku odvodili, musejí slunce samozřejmě krátkou dobu pozorovat. Může se to zdát nepravděpodobné, ale díky Emlenovým pokusům v planetáriu víme, že mladí papežíci indigoví dělají něco do jisté míry podobného, když zjišťují, která část nebe je středem otáčení. Matthewsův student Andrew Whiten podrobil holuby laboratorním experimentům,
jež ukázaly, že ptáci disponují nezbytnou schopností něco takového rozpoznat.
Extrapolací velikosti oblouku ze zdánlivého pohybu slunce by holubi teoreticky mohli zjistit, kde bude (nebo bylo) slunce v nejvyšším bodě (zenitu) v poledne místního času. Už jsme si řekli, že výška slunce v zenitu jim prozradí jejich zeměpisnou šířku, a že se na základě úhlové vzdálenosti horizontu od vypočítaného zenitu dozvědí, jaký je místní čas. Pokud místní čas porovnají s časem na místě domovského holubníku (jejich soukromý nultý poledník), který znají díky svým vnitřním hodinám, mohli by zjistit i svou zeměpisnou délku.
Naneštěstí i malá nepřesnost hodin způsobí velkou navigační chybu. … Na druhou stranu letící ptáci patrně nepotřebují takovou míru přesnosti jako námořníci, kteří mohou ztroskotat, pokud
při navigování chybují. K vyřešení hádanky dálkové navigace ptáků byly navrženy i jiné astronomické teorie vycházející z téhož obecného principu jako Matthewsova hypotéza.
Jaké jiné mapy by ptáci mohli využívat? V úvahu přicházejí mapy založené na magnetismu – víme, že žraloci je používají. Různá místa na zemském povrchu mívají vlastní charakteristickou magnetickou signaturu. Jak asi taková signatura vypadá? Podívejme se na jeden ze způsobů, jak by to mohlo fungovat. Teorie vychází ze skutečnosti, že směr magnetického severu (nebo jihu) se zcela přesně neshoduje s polohou opravdového severu (nebo jihu).
Magnetický kompas měří magnetické pole Země, které pouze přibližně odpovídá ose zemské rotace. Nesoulad mezi magnetickým severem a skutečným severem se označuje jako magnetická deklinace a všichni uživatelé kompasu, kteří potřebují, aby jejich měření bylo přesné, s ní musejí počítat. Deklinace se na různých místech liší (a kvůli pohybům zemského jádra, jež jednou za pár set tisíc let dokonce způsobí převrácení magnetického pole, se mění i v závislosti na čase). Pokud dokážeme určit deklinaci, například změřením úhlu mezi Polárkou a střelkou magnetického kompasu ukazující na sever, můžeme určit, kde se nacházíme (využít lze též intenzitu magnetického pole). Tak by mohla vypadat magnetická signatura, po níž pátráme.
Máme k dispozici pozoruhodné důkazy, že ruští rákosníci obecní to dokážou. Experimentátoři, kteří ptáky uzavřeli do Emlenových trychtýřů, uměle posunuli magnetické pole o 8,5°. Kdyby ptáci jednoduše používali magnetický kompas, jejich preferovaný směr by se v trychtýři posunul ve stejném úhlu, tedy o 8,5°. Ve skutečnosti se směr, v němž na stěny nalétávali, změnil o ohromných 151°. Pokud by se posun magnetického pole o 8,5° zahrnul do výpočtu založeného na deklinaci, ptáci by zjistili, že už nejsou v Rusku, nýbrž ve skotském Aberdeenu! A ejhle, směr, který v Emlenově trychtýři upřednostňovali, byl směrem, kterým by potřebovali letět, kdyby se z nějakého důvodu ocitli v Aberdeenu a museli se dostat tam, kam normálně migrují. Tato aberdeenská signatura je příkladem, jak by snad něco jako magnetická signatura vypadalo. Je to krok směrem k pochopení, jak by mohl být magnetický smysl něco víc než jen obyčejný kompas.
Musím přiznat, že mi to zní až příliš dobře, než abych to pokládal za věrohodné.
Je třeba dodat, že nikdo netvrdí, že ptáci vědomě provádějí sofistikované výpočty, jaké by vyžadovala Matthewsova teorie sluneční navigace. Ptáci samozřejmě nedisponují obdobou tužky a papíru ani tabulkami magnetické deklinace nebo síly magnetického pole. Když při kriketu nebo baseballu chytíte hluboko v hřišti míček, provádí váš mozek ekvivalent řešení sofistikované diferenciální rovnice. Avšak zatímco řídíte pohyb nohou, očí a rukou, abyste míček chytli, nejste si těchto výpočtů vědomi.
U ptáků je to stejné.
tento text je úryvkem z knihy
Richard Dawkins: S hlavou v oblacích
Vítězství nad gravitací
Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele
