Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ve vnímání vodního toku coby formy překážky jistě hrála v každodenním životě roli schopnost plavat. Narativní texty často zachycují nehody, které se při přechodu vodního toku udály. Jejich účastníci vždy byli v přímém ohrožení života. Pokud cestu skrze tok volí prchající válečníci, stávají se řeky mnohdy jejich hromadným hrobem. Ze způsobu, jakým o podobných událostech kronikáři píší, by se zdálo, že lidé ve středověku plavat neuměli a že pokud spadli do hluboké vody, „hned se utopili“, jak kronikář píše o poražených z bitvy na Moravském poli a o jejich smrti ve vodách Moravy.
Na druhé straně ale máme zprávy o tom, že přes řeku Cidlinu plavali (transnatant) rytíři Vladislava II. bojujícího s polským knížetem Boleslavem, podle Brunonovy legendy uměl plavat král Otto (nandi peritus), který zajel s koněm do moře zoufalý kvůli porážkám utrpěným od pohanů a po zemdlení koně se držel tak dlouho nad vlnami, až ho zachránila řecká loď. Legenda o blahoslaveném Hroznatovi pro změnu vypráví, jak Hroznatu loví z řeky Visly mladíci, kteří umí plavat (periciam natandi habentes), svléknou si šaty a vrhnou se do hlubiny, a i vojáka Viléma zachránila po šprýmu čerstvě vysvěceného biskupa Gebharda, který do něj strčil tak, až spadl do hluboké vody Rýna, jen tato schopnost (bene natare scisset). Plavce ve středověku najdeme, ale všimněme si, že jejich umění je legendisty i kronikáři připomínáno – nejednalo se tedy o samozřejmost.
U delších plaveb se k obavě z nepevné půdy pod nohama nutně připojoval strach z vratkých, špatně ovladatelných plavidel. U cest přes širé moře jistě mnohdy sehrál velikou roli psychologický moment. Zvláště na člověka-suchozemce nedozírná vodní masa působila mocným dojmem. Příklad opravdové hrůzy z dlouhé plavby poskytuje opět Legenda o blahoslaveném Hroznatovi, který původně zamýšlel vykonat cestu ke Svatému hrobu do Jeruzaléma, ale nakonec své plány radikálně změnil. Když po příchodu k moři spatřil jeho šíři, pohyb vln a uvědomil si obtíže takové výpravy, přemožen malomyslností a pohnut hrůzou „moře uzřel a utekl“ (mare vidit et fugit). Nejen jeho hrůzu pak patrně umocňovalo také to, že smrt utopením byla považována za potupnou.
Brody
Nejčastější způsob, jak překonat vodní tok, představovaly brody. Podobně jako u vnímání cesty panovala u pojetí brodu z dnešního hlediska jistá nevyhraněnost. Brodem nebyl nutně rozuměn zpevněný a udržovaný přechod, konkrétní a neměnné místo přechodu, ale spíše jakékoli místo, kde bylo možné vodní tok přejít. Samozřejmě, že u větších řek s vysokým průtokem vody byl možný přechod omezen jen na určitá místa, která byla, zvláště v mladším období, uměle upravována. V dobových textech se nicméně potkáme s termínem hledat brod (vadum quaerere), jenž naznačuje, že jistá míra improvizace hrála při přechodu vodních toků nezanedbatelnou roli. Stejně tak mohl brod, v závislosti na aktuální situaci a stavu vody, nahradit přívoz. Zvláště v ranějším období mohl mít stav vody a obtížnost brodů také rozhodující vliv na výběr jedné z možných tras. Na druhou stranu existovala místa s dlouhou „brodovou“ tradicí a brod v některých případech sloužil též jako orientační místo při popisech hranic; jednalo se tedy o výrazný krajinný prvek.
Dobové narativní texty mnohdy dokládají nebezpečí, které bylo s přechody vodních toků spjato. Dokonce když Václav II. s vojskem využil jeden z nejdůležitějších brodů v zemi, vltavský přechod proti Bubnům, aby se dostal do Strahovského kláštera, autor tzv. druhého pokračování Kosmovy kroniky neopomněl zdůraznit, že přešel „bezpečně“. Ani na tomto místě to tedy nebylo samozřejmostí.
Některé vodní toky byly obecně považovány za obtížně překonatelné. Toto povědomí se odráží nejen ve specifické terminologii Kosmově, které jsme se věnovali výše, ale i v přímých zmínkách některých dalších kronikářů. Zajímavá jsou v tomto ohledu také místní jména jako Konětopy, Mokrovrata apod., i když k jejich výkladu je nutno přistupovat s opatrností, protože příčiny jejich vzniku mohly být různé. Známe také zprávy o nejrůznějších nehodách. Týkají se většinou panovníků. Je to logické – pokud se podobná nehoda stala jim, vždy byla hodna zaznamenání; navíc samozřejmě cestovali často a pod tlakem povinností mnohdy i za méně příhodných podmínek. Oproti pasáži z Vincentia o hrdinném překonání řeky Adiže, citované v úvodu této kapitoly, jsou
to většinou zvěsti velmi lakonické a omezují se na prosté konstatování Lepší představu o charakteru nebezpečí, s nímž se někdy při brodění lidé museli potýkat, lze tak získat například z dobrodružné literatury o Divokém západě, pokud ovšem sáhneme po autorovi, který obdobné situace neznal opět jen z knih.
Mosty
V předchozím textu jsme se dotkli otázky vnímání přemostění vodních toků. Co mohou prameny z českého prostředí vypovědět o podobě mostů a o praktických otázkách provozu na nich? Relevantních zmínek není mnoho.
Víme, že se nejprve stavěly mosty dřevěné, které bylo nutno pravidelně udržovat a po větších povodních vždy znovu vystavět. Až do 16. století se větší kamenné mosty v Čechách omezují na pouhých několik exemplářů a ty mají zejména symbolicko-reprezentativní význam. Specifický příklad představují mosty pontonové, složené z velkého množství lodí, někdy využívané k přesunu vojska. O podobě mostů vypovídají dvě listinné zmínky. Most u Hrobníků u Hlubčic popsal autor falza nadace johanitů z 13. století jako „most zhotovený ze dřeva, kterému se říká ‚Bezstrejova hať‘“ a u Velichova (na Karlovarsku) stál ve 13. století „most z kůlů, kterému se říká Mostiště“. Pro úvahy o dobovém vnímání funkce a podoby mostu je důležité, že slovo pons – most mohlo označovat i dřevěné zpevnění mokřinatého terénu a krylo se pak s českým výrazem „hatě“.
Okolnosti provozu na mostech přibližuje právní nařízení Saské zrcadlo (Sachsenspiegel) z 1. poloviny 13. století. Praví se zde, že vůz má vždy počkat, pokud jej chce někdo předejít nebo objet na koni, a v případě, že se potkají dva protijedoucí vozy, má přednost ten, který je na mostě první. Nařízení tedy vypovídá o tom, že mostovky obvykle bývaly o něco širší než běžný vůz.
Mosty byly rovněž důležité pro vojenskou taktiku; známe řadu případů, kdy byly záškodnicky strženy pod postupujícím vojskem. Z tohoto důvodu již ve středověku bývala běžná praxe mostního opevňování.
Zajímavé je, že navzdory své důležitosti i symbolickému významu nebyly ve skutečnosti mosty zcela bezpečné. Jednak na nich jistě docházelo ke srážkám a i tyto stavby navíc někdy byly v nepříliš uspokojivém stavu a docházelo na nich k nehodám. Spíše kuriózní událost je zaznamenána
i u Karlova mostu, na němž byl jistý rytíř Perchtold zasažen do hlavy kamenem, který spadl z mostecké věže, a na místě zemřel.
Přívozy
S existencí přívozů souvisí otázka, nakolik zároveň byla obvyklá přítomnost lodě. Pro středověkou situaci totiž musíme uvažovat o mnohem variabilnější situaci, kdy se konkrétní podoba přechodu vodního toku přizpůsobovala momentální situaci, zejména stavu vody, a kdy se jistě přeprava mnohdy dojednávala s osobami, jejichž hlavní obživou převoznictví nebylo. Nakolik byly lodě obvyklé, naznačují mnohá přirovnání, v nichž se objevují; vyobrazení, ale i další neklamné znaky dochované v textech legend a kronik. V souvislosti s povodní na Vltavě v roce 1281 kronikář poznamenává, že „v polích před hradbami města, kde se říká ‚na Skytině‘, nastala taková záplava, že tam plavci mohli jezdit s loďmi jako po Tibeře nebo po Dunaji“. „Lidé se za povodně plavili v loďkách přes ploty“ také podle Zbraslavské kroniky. Vlastnictví lodě nebylo u lidí, kteří bydleli v blízkosti vodního toku, výsadní záležitostí. Jistě se bez ní neobešli zejména rybáři, jak to ostatně dokládají jejich spory s mlynáři o užívání vodních toků, mj. právě k plavbě za lovem.
Lze si každopádně živě představit situaci, že když se někdo potřeboval dostat přes vodní tok a podmínky právě neumožňovaly bezpečné přebrodění, snažil se sehnat někoho, kdo by ho na druhý břeh převezl na lodi. Přesně takové praxi odpovídá zmínka z prokopské legendy, kdy světce navštěvuje jistý Menna, jemuž se nedaří sehnat přívozníka, i když: „Mnoho lodí u břehu stojiechu, / i sochory přivázány biechu.“ Ve zmíněné pasáží z Gumpoldovy verze václavské legendy o potížích s převozem těla sv. Václava a rozvodněnou Rokytkou legendista považuje za nutné vysvětlit, že „na žádném břehu loďky ani přívozu nebylo“.
Tento text je úryvkem z knihy:
Tomáš Klimek: Krajiny českého středověku
Dokořán 2019 (nové vydání)
O knize na stránkách vydavatele
