Sciencemag.cz
Doporučujeme
Konrad Lorenz si představoval, že některá psí plemena pocházejí z vlka, jiná ze šakala. Podle povahy se mu kupodivu zdálo, že šakalovitého původu je i vlka připomínající německý ovčák. Genetické analýzy vnesly do toho jasno v tom smyslu, že předkem psa je vlk.
Mnohé další psovité šelmy ale také žijí sociálně, proč by nebylo možné zdomácnět i je? A třeba ano.
Šakal obecný (Canis aureus, též šakal zlatý) žije v oblasti Úrodného půlměsíce, kde došlo k mnoha jiným domestikacím. Tento druh šakala se svých sociálním životem trochu podobá vlkům, i když přímou ekologickou konkurencí je mu mnohem spíše liška; lov ve skupinách umožňuje šakalům zabít i větší kořist. Zajímavé také je, že mladí šakali zůstávají obvykle s rodiči a pomáhají jim pečovat o další generaci.
John Bradhshaw v knize Cesta do psí mysli uvádí, že šakala si mohli ochočit stavitelé Gobekli Tepe. Tento chrámový komplex pochází z doby samého počátku neolitu. Na Blízkém východě v té době již psa chovali, z Gobekli Tepe se však žádné psí kosti nedochovaly. Mezi rytinami zvířat v chrámu najdeme ovšem i psovité šelmy, v jenom případě jakoby v lidské ruce. Zvíře nepřipomíná tolik vlka ani psa, liškovité rysy a huňatý ocas naznačují, že by mohlo jít právě o šakala obecného. Z jednoho obrázku těžko dělat dalekosáhlé závěry. Možná v této kultuře ale opravdu neměli psy a domestikovali šakala (který později zase vyhynul, respektive byl nahrazen psy dovezenými odjinud?).
Lze si představit různé modely soužití šakala s člověkem, nemuselo jít o plnou domestikaci. V Jižní Americe žije liškovitá šelma, pes horský aguara, a podle záznamů ještě v 18. století žili tito jedinci ve vesnicích s lovci a sběrači. Chodili s lidmi na lov, i když údajně moc užiteční nebyli, ve vesnicích sbírali zbytky nebo vyráželi i na své vlastní výpravy. V 19. století však tyto populace zmizely, nahrazeny domácími psy.
Australští domorodci si zpětně ochočovávali psy dingo, brali jejich mláďata, krmili je. Dospělí jedinci opět někdy chodili s lidmi na lov, i když opět moc užiteční nebyli. Někde to fungovalo tak, že po dosažení dospělosti byla zvířata z vesnic vyháněna. (Poznámka PH: jaký pak byl osud takového dinga? Vlka musí naučit lovit jeho rodiče, ale vačnatci byli možná snazší kořistí, přidat se ke skupině dingů bylo asi také bezpečnější než jen tak přijít do vlčí smečky?)
A co se týče severoamerických kojotů, Indiáni je nedomestikovali nejspíš proste proto, že už přišli se psy.
Na okraj Bradhshaw ještě zmiňuje Beljajevovy pokusy o šlechtění stříbrných lišek na krotkost. Dodává, že se takto skutečně podařilo získat lišky extrémně přátelské k člověku, ty však měly problém se vztahem k jiným liškám, ztrácely zájem o socializaci s nimi (jinak prý liška není samotář, jak se často tvrdí). Není tedy jasné, zda by se takto podařilo vyšlechtit dlouhodobě životaschopnou populaci, krotkost ještě nemusí být totéž co domestikace. Pes i vlk v zajetí se chovají jinak. (Poznámka PH: Ovšem potomci těchto přátelských lišek žijí stále, takže s životaschopností populace to tak zlé asi není.)
V Africe žijí ve velkých smečkách psi hyenovití, kteří společně loví i jinak spolupracují (např. chrání kořist proti lvům a hyenám), mají své pozdravné a další rituály a komplexnější rejstřík hlasových projevů než vlci. Zdáli by se tedy zvlášť vhodní k domestikaci, v Africe ovšem k žádné zásadnější domestikaci nikdy nedošlo. Zkoušel někdo štěně psa hyenovitého odchovat na flašce a mít doma?
Zdroj: John Bradhshaw: Cesta do psí mysli, Plot 2014 a další
Poznámka PH: šakal chovaný jako domácí mazlíček je celkem bezproblémový (záznamů o tom lze ale dohledat kupodivu docela málo), i když to je asi dáno i tím, že oproti vlku je podstatně menší.
