Sciencemag.cz
Doporučujeme
Co je pravdy na tom, že obecně hloupneme? Například profesor Gerald Crabtree ze Stanfordovy univerzity tvrdí, že lidstvo dosáhlo inteligenčního a emočního vrcholu před dvěma tisíci lety a od té doby s rozvojem civilizace upadá.
To si netroufám komentovat. Ano, profesor Crabtree v článku uveřejněném v prestižním časopisu Trends in Genetics dospěl k závěru, že intelektuální schopnosti klesají od počátků obdělávání půdy a rozvoje života v hustě obydlených oblastech. Podle něj již několik minulých tisíciletí náš druh postupně hloupne. Faktem je, že se život za poslední staletí hodně změnil. Člověk je vystaven novým výzvám, novým technologiím a životní styl se hodně zrychlil, přitom času máme stále méně. Když můj počítač do dvou sekund nereaguje, klikám a jsem z toho nervózní. Zatímco před sto lety lidé čekali odpověď na dopis celé týdny. Vrátím se ale k otázce hloupnutí. Odpověď bychom možná našli také ve studiích prezentovaných ve zmíněné knize Petra Bakaláře. Vyplývá z nich, že existuje negativní korelace mezi počtem dětí a inteligencí. Tedy že lidé s vyšší inteligencí mívají v průměru méně dětí. Zdůrazňuji slovo „v průměru“. Pokud jsou tyto studie pravdivé (někteří totiž považují z pochopitelných důvodů Bakalářovu knihu za kontroverzní), jednoznačně to znamená, že populační příspěvek hloupějších se zvyšuje. V důsledku tedy lidstvo opravdu hloupne.
My se těch kontroverzí nezbavíme. Ale že vzdělanější lidé obvykle mají méně dětí, je myslím všeobecně registrovaná empirie.
Zase tak jistý bych si nebyl. Mimochodem, také platí, že sociální předsudky a víra v konspirační teorie se pojí s nižším IQ. Další otázkou je, jaký vliv má skutečnost, že se dnes reprodukují jedinci, kteří by dříve měli jen malou šanci se narodit nebo přežít. Jako vysokoškolský učitel každopádně pozoruji, že vědomostní a snad i inteligenční průměr studentů dlouhodobě spíše mírně klesá. Což ale přičítám jejich rostoucímu počtu na vysokých školách, kam chodí i mladí lidé, kteří by se tam dříve nedostali. Nicméně abych to trochu vykompenzoval, mám pocit, že ti nejlepší jsou mnohem lepší, než byli ti nejlepší za našich časů. Zřejmě je za tím vliv obecně větších možností a snazšího přístupu k informacím.
Jiný zdroj ovšem zase říká, že minimálně ve 20. století šla inteligence pořád nahoru a teprve posledních 20 let se to láme.
To je v souladu s tím, co jsem teď řekl. Pořád tu ještě zbývá významný prostor pro vliv prostředí. Je zajímavé, že v rozvinutých zemích průměrný výsledek měření IQ stále stoupá. Tento úkaz se nazývá Flynnův efekt, podle novozélandského badatele Jamese Flynna, který ho objevil. Jenže geny se v evoluci mění velmi pomalu. Kdyby byl vliv genů tak velký, musely by být výsledky IQ testů stabilní. Buď jsou tedy testy nespolehlivé, nebo musí být inteligence ve větší míře výsledkem působení prostředí, které se mění rychleji než geny.
Abych tomu správně porozuměla, znamená to, že Flynn nadřazuje genům vliv prostředí?
Ne nutně. Nicméně pokud se inteligence dědí ze zmíněných 50 až 80 procent, je zde stále prostor pro vliv prostředí, který může být i tak velmi výrazný. Jde o důsledek kvalitnější stravy, vzdělání a stále pokročilejších technologií. Nemůžeme si však představovat, že prostředí zcela přetlačí vliv genů. Příznivé faktory prostředí jen modulují a rozvíjejí náš genetický základ. Jedince s průměrnými genetickými vlohami pro IQ mohou učinit chytřejším, ale určitě z něho neudělají génia. Génius musí mít štěstí na geny i prostředí. Je to podobné, jako když Jamajčan trénuje na sprinterské závody a uspěje. Naopak z keňského vytrvalce žádným tréninkem ani stravou sprintera světového formátu neuděláme. Dopad mohou mít i změny v rodinné struktuře a na trhu práce. Tohle všechno působí na náš duševní vývoj.
úryvek z knihy
Ivana Karásková: Tajemná řeč genů
Rozhovor s genetikem Eduardem Kejnovským
Triton 2024/2025
Podotýkám, že jsem ve světě DNA, genů a chromozomů jen zvídavý laik, což ovšem v kontextu s touto knihou beru jako výhodu. S bratrem jsme se hned shodli, že primárně pro tento typ čtenářů ji vytvoříme.
Ano, je to sourozenecké dílko (toť vysvětlení, proč si v knize tykáme). Můj bratr genetik Eduard Kejnovský pracuje v brněnském Biofyzikálním ústavu. Nápad na knihu se zrodil v jeho hlavě poté, co si v novinách přečetl můj rozhovor s genetičkou Lucií Benešovou. Vzápětí mi zavolal: „Neuděláme spolu něco většího, rovnou knížku?“ Docela mě to zaskočilo. Jejda, to bych si musela spoustu věcí nastudovat! Hned jsem si představila tu kopu práce. Na druhé straně to znělo lákavě, vždyť laických zájemců o genetiku je určitě hodně. A tak jsme si nakonec plácli.
Musím říct, že jsme během práce na textu občas zažívali i docela zábavné momenty. Třeba při zkoumání genového pozadí některých vlastností, v nichž se s bratrem shodujeme. Oba si třeba potrpíme na dochvilnost a preferujeme stejná jídla. Nedávno jsme také s překvapením zjistili, že léta používáme stejný typ diáře (a nikdy jiný), který si od té doby pomáháme sehnat, jelikož bývá na trhu jen vzácně. Pro pořádek dlužno dodat, že jsme poloviční sourozenci, máme stejného otce.
Do knížky jsme si troufli začlenit i kontroverznější pasáže. Týkají se například genetické podmíněnosti inteligence ve vztahu k různým etnikům. Na odlehčenou bratr text okořenil řadou zajímavostí. Čtenář se třeba dozví, že v USA si ženy mohou pořídit inteligentní dítě z elitní spermobanky držitelů Nobelových cen. Zjistí, že se geneticky skoro nelišíme od šimpanzů, jak to mají se sexem Inuité, proč někomu nechutná pivo nebo čím to, že mezi běžci vynikají právě sportovci černé pleti.
Ivana Karásková
