Sciencemag.cz
Doporučujeme
Mise NASA Juno zaznamenala na povrchu Jupiterova měsíce Ganymedu přítomnost solí a organických sloučenin. Tyto výsledky by mohly vědcům pomoci lépe pochopit původ tohoto měsíce a složení jeho podpovrchového oceánu.
Největší z Jupiterových měsíců Ganymedes je větší než planeta Merkur. Již dlouho se těší velkému zájmu astronomů i astrobiologů. Nejspíš právě zde se v rámci celé Sluneční soustavy nachází nejvíc vody. Již předchozí spektroskopická pozorování provedená sondou Galileo, Hubbleovým vesmírným dalekohledem i dalekohledem VLT (provozuje ESA) naznačovala přítomnost solí a organických látek na povrchu měsíce.
7. června 2021 prolétla sonda Juno nad Ganymedem v minimální výšce 1 046 km. Krátce po největším přiblížení pořídil přístroj JIRAM infračervené snímky a infračervená spektra povrchu. Data JIRAM o Ganymedu získaná během průletu dosáhla vynikajícího rozlišení více než 1 kilometr na pixel. Díky tomu byli vědci schopni detekovat a analyzovat jedinečné spektrální vlastnosti dalších (vedle vody) materiálů nacházejících se na ledovém povrchu, včetně hydratovaného chloridu sodného, chloridu amonného, hydrogenuhličitanu sodného a (zřejmě) alifatických aldehydů.
„Přítomnost amonných solí naznačuje, že se na Ganymedu mohly během jeho vzniku nahromadit dostatečně chladné materiály na to, aby na nich kondenzoval amoniak,“ uvedl Federico Tosi, spoluřešitel projektu Juno z italského Národního ústavu pro astrofyziku v Římě a hlavní autor článku. „Uhličitany zase mohou být pozůstatkem ledu bohatého na oxid uhličitý.“
Podle všeho se jedná o zbytky solanky, která prosakuje z hlubokomořského oceánu. Silné magnetické pole Jupitera způsobuje bombardování povrchu Ganymedu elektrony a těžkými ionty, které soli i organické látky mohou rozkládat. Více se jich proto nachází na místech a v zeměpisných šířkách, které jsou proti bombardování lépe chráněny, vývěry z hlubin ale tyto látky pravidelně doplňují.
Federico Tosi et al, Salts and organics on Ganymede’s surface observed by the JIRAM spectrometer onboard Juno, Nature Astronomy (2023). DOI: 10.1038/s41550-023-02107-5
Zdroj: NASA/Phys.org
