Sciencemag.cz
Doporučujeme
Interakce kořisti a predátora je jedno z nejzajímavějších témat biologie. Obzvlášť zajímavá situace nastává, pokud nějaký organismus uplatňuje vůči různým predátorům různé strategie. Nejnovějším příspěvkem na toto téma je chování ťuhýka obecného, který vykazuje odlišné strategie vůči dvěma nepřátelským druhům – strace a sojce – které s oblibou napadají hnízda ťuhýků. Na zajímavosti tomu přidává i fakt, že mezi sojkou a strakou není z lidského pohledu velký rozdíl, co se jejich chování, ekologie a obecně biologie týče. Proč se vůči nim tedy ťuhýk chová jinak? Na těchto otázkách společně pracovali vědci z Přírodovědeckých fakult Jihočeské univerzity a Univerzity Karlovy.
Již při předchozích pozorováních ťuhýka si vědci povšimli, že reaguje různě na různé vycpaniny predátorů, které byly umísťovány do blízkosti hnízdících ťuhýků. Přestože je sojka oproti ťuhýkovi zhruba pětkrát větší, ťuhýk si na sojku troufne a uplatňuje velmi aktivní obrannou strategii, kdy na sojku prudce nalétává. Tímto se ji snaží zastrašit a odehnat. Tuto strategii uplatňuje vůči predátorům i řada dalších pěvců, někdy se dokonce spojí různé druhy k útoku proti společnému nepříteli. Toto chování se nazývá mobbing a časté je například vůči sovám.
Straka je ještě o kousek větší než sojka, přesto na ni ťuhýk reaguje výrazně jinak. Pokud se straka objeví v blízkosti hnízda ťuhýka, ťuhýk zůstává klidný, straky si nevšímá, jen zpovzdálí pozoruje situaci – tedy naprostý opak toho, co sledujeme při reakci ťuhýka na sojku. Jestli to však lze označit za obrannou strategii, nemůžeme tak snadno říct – třeba si ťuhýk straky nevšímá, protože ji nepovažuje za nebezpečného predátora.
Právě proto byl navržen experiment tak, aby byla přítomnost predátora zajištěna v obou případech. K vycpanině sojky a vycpanině straky je přidala ještě vycpanina poštolky. Poštolku nevnímá ťuhýk jako nebezpečnou z pohledu jeho vajíček, jde o predátora, který loví až dospělé ťuhýky. Naproti tomu vejcožravá straka nebo sojka představují pro snůšku bezprostřední nebezpečí. Nicméně přeci jen přítomnost poštolky není pro ťuhýka příjemná, a tak se ji snaží odehnat.
Jak tedy experiment dopadl? Na poštolku ve společnosti neškodného holuba (kontrola) i na poštolku se sojkou ťuhýci výrazně útočili. Oproti tomu když poštolku doplnila straka, ťuhýci se daleko častěji drželi zpátky. Tuto pasivitu ťuhýka lze tedy označit za opravdovou obrannou strategii. Ťuhýk nejspíš zůstává klidný proto, aby strace nenapověděl, že má v blízkosti hnízdo a že má tedy důvod se jí bát. Bohužel není zcela jasné, proč na sojku nereaguje obdobně. Oba ptáci jsou podobně chytří, vykazují téměř nerozeznatelné chování v řadě experimentů a oba se o hnízda ťuhýků zajímají téměř stejnou mírou.
Klíč tak bude nejspíš v detailech. Možná ťuhýk rozpoznává straku jako chytřejšího ptáka. Přestože ve většině kognitivních testů vykazuje výsledky srovnatelné se sojkou, je řada maličkostí, ve kterých straka přeci jen vyniká. Jednou z nich je například to, že dokáže rozpoznat svůj vlastní obraz v zrcadle. Vyniká také přirozenou zvídavostí. Ťuhýk tak proti chytrému predátorovi uplatňuje chytrou strategii.
Alternativním vysvětlením je, že díky (byť jen lehce) častější predaci se mezi strakou a ťuhýkem mohl vytvořit vztah, který se obvykle nazývá evoluční závody ve zbrojení. Jde o situaci, kdy se dva organismy, jež proti sobě stojí na pomyslném bitevním poli, snaží přechytračit vždy toho druhého. Pokud jeden organismus vyvine nějakou novou účinnou strategii, druhý organismus na ni vymyslí protizbraň, na kterou opět reaguje první hráč. Výsledkem je rozmanitá paleta strategií, které v přírodě pozorujeme, a to možná právě i u dvojce ťuhýk – straka.
Shrnuto a podtrženo, ať je tomu tak či onak, straka je z ťuhýkova pohledu zřejmě daleko nebezpečnější, než se tomu zdá z pohledu lidského.
Facing a Clever Predator Demands Clever Responses – Red-Backed Shrikes (Lanius collurio) vs. Eurasian Magpies (Pica pica); Michaela Syrová, Michal Němec, Petr Veselý, Eva Landová, Roman Fuchs; PLoS ONE; 2016
Převzato z popularizační rubriky Přírodovědecké fakulty UK Praha
Zpracovala: Iveta Štolhoferová
