Sciencemag.cz
Doporučujeme
Praha se od říšských i polských velkoměst lišila tím, že nebyla multifunkční. Pražská řemeslná produkce byla jednostranná, neboť s výjimkou několika speciálních komodit byla orientována na místní nebo v menší míře i oblastní trh.
Rozvoj Prahy se opíral o výjimečnou geografickou pozici, jež umožňovala dlouhodobou existenci zemského centra s kontinuitou po celé středověké období. Pražská ekonomika předhusitského období byla určována potřebami panovnického dvora, zemských institucí, domácí i zahraniční šlechty, biskupství, kapitul (5×), klášterních institucí (25×), bohatými patricijskými rodinami a masou ostatního obyvatelstva. Za skutečnou evropskou metropoli lze Prahu poprvé označit před polovinou 14. století, kdy se stala sídlem arcibiskupství, univerzity a římského panovníka (Tomek 1893, 1–144; Mezník 1969, 47–53; Graus 1979; Hlaváček 1987, 214–232; Goliński 2018, 281–322; starší zahraniční literaturu shrnuje Belzyt 2000, 477–478).
To přinášelo jak poptávku po potravinách a surovinách, které mohl zajistit místní trh, tak poptávku po luxusních a speciálních předmětech, popřípadě surovinách, jež přinášel také zemský trh nebo zahraniční obchod (Dvořák 2006, 2007; Goliński 2018, 228–237). Založení Nového Města roku 1348 bylo nutnou reakcí na stoupající spotřební nároky. Praha se tím stala nejrozsáhlejším městským areálem severně od Alp (700 ha) a jedním ze čtyř vůbec nejlidnatějších měst v širší střední Evropě (Praha, Norimberk, Augšpurk, Kolín nad Rýnem; srov. Cesaretti et al. 2016).
Lidnatost všech částí pražského souměstí po roce 1348 je odhadována nejčastěji na 30 000–40 000, přičemž tento počet mohl v důsledku mortalitních krizí později klesnout (Belzyt 1995; Musílek 2015, 21–22). V modelových úvahách by takové lidnatosti odpovídala spotřeba 120 000–240 000 korců chlebového obilí ročně (1290–2581 hl; shrnují Klír 2013a; Klír–Vodáková 2017, 111–113; pro hanzovní města srov. Fritze 1976, 30–31; 1985). Tato čísla jsou v souladu s odhadem potravinových nároků Prahy v roce 1736, kdy bylo počítáno s roční spotřebou 300 000 korců obilí pro tehdejších cca 50 000 osob (Pelikánová–Nová 1967/1968, 30–31; Borská-Urbánková 1991, 89).
Praha dominovala českým zemím a další srovnatelná velkoměsta se nacházela v bezpečné vzdálenosti. Přibližně stejně lidnatý Norimberk byl vzdálen 260 km vzdušnou čarou, Vídeň 250 km,
poloviční Vratislav 220 km, Krakov 400 km a třetinové Řezno 205 km (k souvislosti mezi velikostí města, mírou centrality a vzdáleností např. Russell 1972, 23–30). V okruhu do 100 km od Prahy byla poměrně lidnatá pouze Kutná Hora, pro kterou je odhadováno kolem 8000 obyvatel. Ostatní města v Čechách měla do 5000 obyvatel, nejčastěji kolem 2000 (Šmahel 1995, 355–361). Praha dalece předstihovala jiná česká města obdobně, jako Vídeň předstihovala města rakouská nebo Vratislav slezská (Isenmann 2014, 61–62).
Praha se od říšských i polských velkoměst lišila tím, že nebyla multifunkční, ale její centralita se odvíjela primárně od rezidenčně-správní funkce. Pražská řemeslná produkce byla jednostranná, neboť s výjimkou několika speciálních komodit byla orientována na místní nebo v menší míře i oblastní trh (Graus 1949, 112–114; 1979, 29–31; Mezník 1969, 64–71; Nový 1971, 399–400; Goliński 2018, 211–226). Na rozdíl od jiných velkých říšských měst, jako byl Kolín nad Rýnem nebo Norimberk, se v Praze nerozvinula žádná specializovaná výroba, jež by dokázala zhodnotit dostupnou surovinovou základnu, například blízké výchozy železných rud, a zajistit výrobu, export a s tím spojený růst produkčních center a satelitních středisek (např. Eiden–Irsigler 2000, 49–50, 55; Scott 2007, 25–31).
Zmínky o vlastnictví či pronájmu hamrů a dolů pražskými měšťany jsou vzácné (Tomek 1891, 431–432). Jediným místem, do něhož byl poměrně cíleně investován kapitál pražských měšťanů, byly kutnohorské doly (Mezník 1990b, 25). Kutnou Horu však pražští patricijové neovládali a město samotné v některých sférách Praze konkurovalo (Belzyt 2000, 475). Praha se nikdy nestala dlouhodobě významným nadregionálním produkčním centrem, hlavním exportním artiklem nebyly řemeslné výrobky, ale barevné a drahé kovy, popřípadě zemědělské produkty jako obilí (Dvořák 2007, 44). Na tom nic nemění ani fakt, že v důsledku dlouhodobé přítomnosti panovníkova dvora, velmožů i představitelů církevních institucí a také v souvislosti s rozsáhlou stavební činností se Praha na několik desetiletí stala jedním z evropských center výroby a obchodu s vysoce kvalitními a uměleckými předměty, zhotovovanými zlatníky, krejčími, skláři, kameníky a sochaři, popřípadě i zbroje vyráběné platnéři (Polívka 1991; Musílek 2018b, zvláště 115, 121–123).
V pražském zahraničním obchodu výrazně převažoval import, význam tranzitu byl ve srovnání s jinými obchodními centry, jako byly Krakov, Vratislav nebo Vídeň, nízký. Snahy Karla IV. Učinit z Prahy významné středisko spojující Benátky s Hamburkem, či dokonce křižovatku severojižní a západovýchodní evropské obchodní magistrály, neměly reálný a dlouhodobý dopad (Graus 1950; 1979, 28–29; Mezník 1969, 53–64; Belzyt 2000, 475–476; Dvořák 2006, 2007; Musílek 2018b, 115–121).
Podle kvantitativní metody, kterou z urbánní geografie do medievistiky přenesl J. C. Russell (1964, 1–2, 21; 1972, 35, Table 1), můžeme hrubě modelovat, jak velký demografický a hospodářský význam z rezidenční funkce Prahy plynul (Nicholas 2014, 180). Vycházíme z poznatku, že v rámci každého města existovaly dva principiálně odlišné typy pozic. První typ představovaly takzvané základní pozice, díky nimž do města přitékaly přímo či nepřímo ekonomické zdroje zvenčí. Takové pozice vytvářel například klášter, jenž svou existenci opíral o režijní dvory a rentu vybíranou od poddaných, nebo i řemeslník prodávající své výrobky rolníkům na venkově. Jiného typu byly takzvané vedlejší pozice, které formou služeb či prodejem produktů odčerpávaly příjmy generované prvním typem pozic a samy o sobě do města žádné externí zdroje nepřinášely.
Toto dělení není rigidní, některé pozice byly kombinované – například řemeslník produkující pro město i venkov. Pro komunity diferencované způsobem jako středověké město v celkovém průměru platilo, že jedna základní pozice vyžadovala existenci jedné vedlejší. Jestliže kalkulujeme s rodinou
o 3 až 5 členech, pak jedna základní pozice, například obchodník, umožňovala městské živobytí pro 7–10 obyvatel. Z tab. 2 je patrné, že vztah mezi funkčním typem a lidnatostí města byl exponenciální.
Nejlepší předpoklady pro rychlý růst populace měla rezidenční města v rámci rozsáhlých a centralizovaných států, zvláště pokud se opírala o dlouhou historickou tradici a sídlily v nich hojně i církevní instituce.
Teprve v dalekém odstupu za nimi následovala multifunkční, obchodně a produkčně orientovaná města. Z tabulky zároveň vyplývá, že vysoký populační a ekonomický potenciál rezidenčních měst se opíral jen o několik málo osob a institucí, a proto byl nestabilní a citlivý na politické výkyvy. Odchod panovníkova dvora a s ním spojených sociálních i profesních skupin mohl znamenat snížení příležitostí obživy pro tisíce dalších domácností. Potenciál obchodně a produkčně orientovaných měst byl proti tomu rozložen mezi velké množství osob, a měl tak předpoklady pro dlouhodobou kontinuitu a trvalý efekt na zázemí.
Základní a vedlejší pozice nebyly v pražském souměstí distribuovány rovnoměrně. Dobrým indikátorem je sociální složení majitelů domů, které je rekonstruováno na základě různých pramenů z předhusitského období. Nejvyšší zastoupení základních pozic měly Hradčany a Malá Strana, nejnižší naopak Nové Město (shrnují Belzyt 2000, 481–482; Goliński 2018, passim).
Komoditní trh a zásobování
Každé středověké město, jež bylo zároveň sídlem vrchnosti, bylo zásobováno nejen tržním mechanismem, ale i mimo něj pozemkovou rentou v naturáliích a úkonech (Pauly–Uhrmacher 2011, 213–214).
Převis v naturální rentě přitom mohl směřovat na trh. Určit konkrétní poměr obou hlavních forem zásobování je obtížné (Nový 1971, 407–410).
V průběhu 14. století, zvláště v souvislosti se založením Nového Města, byla cíleně zlepšována pražská tržní infrastruktura, snižující dopravní i transakční náklady. Rozmnožil se počet specializovaných komoditních trhů, zvýšil počet tržních dnů, byla vybudována nová prostranná a dobře organizovaná tržiště, zlepšována byla komunikační síť a zajišťována její bezpečnost (Nový 1971, 400; Kavka 1986, 136–139; Dvořák 2006, 12, 18, 20, 29–30; 2007, 43–44). To přispívalo k silnějšímu propojení trhů, poklesu a relativní stabilitě cen (Mendl 1916, 56–58, 422–426; Graus 1949, 174–195; 1957, 406–433, 526–535).
Hospodářský region Prahy si lze představit jako průnik areálu trhu s jednotlivými klíčovými potravinami, surovinami a výrobky. Pozornost se obvykle soustřeďuje na vybrané zemědělské produkty a suroviny dovážené do města, jako obilí, píci, dobytek, stavební a palivové dříví (energie), produkty lesních řemesel, stavební kámen, kovy a vlnu.
Hrubou úvahu o konkrétní podobě areálu středověkého pražského obilního trhu umožňují spisové materiály Tereziánského katastru, zachycují stav kolem let 1725–1727 (Petráň 1977; Borská-Urbánková 1991). Podle nich se areál pražského obilního trhu dělil na sféru, která byla plně absorbována Prahou (II + III), a sféru, kde se již rolníci rozhodovali mezi více odbytovými středisky a Praha byla jen jedním z nich (IV; klasifikace podle Van Cleefa). Pokud tyto sféry posuzujeme společně, pak obilí bylo do Prahy pravidelně nebo příležitostně dováženo z velké části středních Čech s přesahy do Poohří a západních i jižních Čech (obr. 3). Areál pražského obilního trhu měl asymetrickou podobu, neboť na úrodném severu sahal jen po Mělník (30 km), zatímco na zemědělsky méně příznivém jihu až po Písek, Týn nad Vltavou a Mladou Vožici (110 km). Na západě bylo obilí přiváženo nejdále z Rokycanska a Rakovnicka (50–70 km), na úrodném východě z Kolínska a Čáslavska (50–60 km).
Areál pražského obilního trhu byl v lucemburském období z řady důvodů pravděpodobně menší než v raném novověku, předpoklady pro jeho geografickou asymetrii nicméně existovaly dlouhodobě. Poměrně omezený dosah pražského obilního trhu směrem k Mělníku byl dán labskou vývozní cestou a trvalou konkurencí poptávky hornických oblastí (Graus 1957, 55–56; Borská-Urbánková 1991, 84, 88; Kotyza–Smetana–Tomas et al. 1997, 127–130; Dvořák 2007, 33–35).
Naopak výběžky jižním směrem sledovaly vltavskou dopravní cestu, která umožňovala dopravovat obilí na vorech. Rozsáhlý zásah jihovýchodním směrem zase reflektoval absenci královských měst a lidnatějších středisek. Poddaní tam neměli jinou možnost než přímo či nepřímo prodávat obilí do Prahy (Borská-Urbánková 1991, 84, 86). Na východě byl dosah středověkého pražského obilního trhu omezen, neboť od úrovně Kouřimi předpokládáme silnou absorpci potravinových produktů kutnohorskou hornickou aglomerací (Graus 1979, 35; srov. Borovský 1998b, 75–78; Vaněk 2014, 240–241). Konkrétní areál pražského obilního trhu se měnil rok od roku, závisel na velikosti úrody a relacích obilních cen v Praze a odbytových střediscích, které jí konkurovaly (Borská-Urbánková 1991, 87–93). Největšího rozsahu dosahoval v období neúrody a vysokých cen (srov. Bauernfeind 1993, 12). V hrubých geografických parametrech se dosah areálu pražského obilního trhu podobal norimberskému, krakovskému nebo vratislavskému (cca 40–50 km; Bauernfeind 1993, 11–12; Wyżga 2019, 24–26, 108; Hoffmann 1989, passim).
Hlavní příčinou geograficky neobyčejně rozsáhlého a zároveň asymetrického areálu pražského obilního trhu se jeví nepoměr mezi
(1) úrodnými obilnářskými oblastmi, kde producenti mohli využívat výhodnějších mimopražských cen a dobré dopravní možnosti pro vývoz na jiné trhy, a
(2) neúrodnou krajinou na jihozápadě, jihu a jihovýchodě od Prahy. Právě tato neúrodná krajina svou velkou plochou vyvažovala produkci obilnářských oblastí, kterou odčerpávaly mimopražské trhy (Borská-Urbánková 1991, 88–89). Podstatné je, že k zásobování Prahy nestačil místní trh, ale bylo třeba využít i trhu oblastního. Celkově se zásobování středověké Prahy chlebovým obilím jeví jako poměrně bezproblémové, bez nutnosti vytvářet soustavné protikrizové mechanismy (Graus 1957, 52–56; srov. Např. Keene 2012). To lze vysvětlit blízkostí nejúrodnějších částí Čech, absencí vážné konkurence a také diverzifikací zemědělských producentů.
úryvek z knihy
KLÁPŠTĚ JAN, KOLEKTIV: Krajina středověké Prahy
Academia 2024
O knize na stránkách vydavatele
