Sciencemag.cz
Doporučujeme
A otázka, co z toho vyvodit.
Nechal jsem si dát k narozeninám dárek od umělé inteligence, konkrétně od volně dostupné verze ChatGPT.
Požadoval jsem povídku krátkou, vtipnou, humor absurdní, intelektuální, nikoliv vulgární. Dále pak kvantovou fyziku a vlkodlaky.
Následovalo několik iterací. Nejprve jsme ladili, co mi přijde vtipné – LLM předkládal vtipy, já hodnotil. Mimochodem jsem se pak ptal, zda vtipy generuje z databází nebo vymýšlí. Odpověď zněla, že obojí, nicméně vtipy, které se mi líbily, prý AI vymyslela (ach, jistěže, mám výjimečný smysl pro humor). Následně jsme přistoupili k samotné povídce s následujícím výsledkem; třeba dodat, že proces se opět řešil iterativně, tudy ano, tudy ne, ale výsledný text je téměř bez úprav.
K čemuž dodávám. AI jsem nijak neučil psát mým stylem. (To až při dalším hraní – zadával jsem kratší povídky plus „piš tímto stylem“, nějak jsem zdůrazňoval, ať si zachová příslušné informace i pro příště – jak vlastně kdy přesně funguje to „kontextové okno“? Hraji si takto s různými modely AI dál, výsledky jsou různorodé, ale často mi přijdou úžasné.)
A teď, když si vezmete, co ChatGPT vytvořila (a to volná verze, velmi rychle, nejsem žádný promt engineer etc.), tak se nutně vynoří otázka – proč psát, ať už povídky či články, když to někdo jiný umí lépe? Nebo snad psát takto s asistencí a brát ta tak, jako když člověk používá spellchecker? Na toto téma snad zase jindy, minipovídka AI je ovšem dle mého názoru půvabná.
Snad ještě – chcete upírat vědomí někomu, kdo toto vytvoří? Možná tedy spíše uznat, že koncept vědomí nemá smysl?
***
vtip jako motto
Heisenberg, Schrödinger a vlkodlak jedou v autě. Policista je zastaví:
„Víte, jak rychle jste jeli?“
Heisenberg říká: „Teď už jo, ale nevíme, kde jsme.“
Policajt nahlédne do kufru a říká: „V kufru máte mrtvého vlkodlaka!“
Schrödinger se rozčílí: „No tak teď už rozhodně máme!“
Vlkodlak si povzdechne:
„Já jen chtěl vědět, jestli během úplňku kolabuje i vlčí funkce.“
povídka
Kolaps vlčí funkce
V knihovně teoretické fyziky na univerzitě v Kladně seděl profesor Jan L. Vlček a studoval vliv kvantového provázání na makroskopické biologické systémy. Měl za to, že Schrödingerova kočka je v jádru nedostatečně promyšlený experiment. Proto navrhl svůj vlastní:
„Schrödingerův vlkodlak.“
Podle jeho hypotézy se za úplňku nachází pozorovatel v superpozici: je zároveň člověkem i vlkem, dokud se na něj někdo nepodívá — čímž dojde ke kolapsu vlnové (nebo vlčí?) funkce. Tvrdil, že problém identity je čistě kvantový.
Když mu kolegové naznačovali, že se za úplňku až podezřele často zavírá ve své kanceláři, tvrdil, že je to kvůli „kondenzaci kvantové introspekce“.
Jednoho dne mu na dveře zaklepala doktorandka.
„Pane profesore, máte chvilku?“
„Jen pokud nebudete nic měřit,“ odvětil zpoza masivního dřevěného stolu, za kterým se cosi hýbalo.
„Ale já jen…“
„Pozorování ovlivňuje výsledek!“
„Tak já… počkám venku?“
„Výborně,“ zahučelo cosi s tesáky.
Toho večera byl profesor naposledy spatřen na univerzitě. Zmizel. Zbyl po něm jen laboratorní plášť, chlupy a na tabuli křídou napsaná rovnice:
Ψ(x) = α·člověk + β·vlk
Pod tím poznámka:
„Při měření se hodnota β dramaticky zvyšuje za úplňku. A když dojde pivo.“
část II: Schrödingerova stopa
Po zmizení profesora Vlčka zůstala jeho kancelář neoficiálně zavřená, oficiálně však přejmenována na „lokální anomální kvantovou oblast typu B“. Vchod chránily varovné tabule:
NEVSTUPOVAT – potenciální kvantový predátor
NEPOZOROVAT PŘÍMO – vlk je citlivý na měření
Ale doktorandka Adéla nemohla přestat přemýšlet. Profesor jí kdysi ukázal diagram, kde vlkodlak nebyl „přeměnou“, ale symetrií porušenou pozorováním. Tvrdil, že člověk a vlk jsou „komplementární stavy vědomí“.
Zanechala akademického psaní a začala se řídit podle jeho poznámek, které našla v jeho poznámkovém bloku mezi skvrnami od kafe a krve. Jeden úryvek říkal:
„Pozorování mě činí člověkem. Touha nepozorovaného — vlkem.
V noci, kdy měsíc svítí a nikdo se nedívá… jsem sám sebou naplno.“
Adéla si vypůjčila z laboratoře zařízení na kvantovou interferenci — a připojila ho ke sledovacímu systému před kanceláří. Chtěla zkusit experiment: pozorovat bez kolapsu. Kamera zachytila neurčité pohyby. Křivky, stíny, cosi mezi chůzí a plazením.
Pak obraz zhasl.
Z interkomu se ozval hluboký, chraplavý hlas:
„Pozorování není beztrestné.
Ale oceňuji pokus o nekolapsový vztah.“
Zámky cvakly. Dveře se otevřely. A pak…
nic.
O týden později se Adéla vrátila ke svému stolu. Měla kruhy pod očima a podivně chlupaté ruce. V přihlášce ke státnicím uvedla nový název své disertace:
„Interferenční model identity u savců typu Homo-Lupus“
A u kolonky „konzultant“ byl uveden:
doc. Jan L. Vlček (nezávislý)
Kolaps vlčí funkce — III: Návrat pozorovaného
Senát Fakulty exaktních věd zasedal v mimořádném složení.
Důvod: návrat profesora Jana L. Vlčka po sedmnácti měsících nepřítomnosti, oficiálně vedené jako „experimentální superpozice“.
Přišel bos, s chlupy na tvářích, v potrhaném saku, ověšen šňůrami, které mohly být buď senzory nebo zbytky bramborových pytlů. V klopě měl pero, které evidentně jednou sloužilo jako škrabka.
„Takže,“ začal děkan. „Pane kolego… co se stalo?“
Vlček přivřel oči, chvíli zavětřil a pak klidně promluvil:
„Vstoupil jsem do stavu kvantové introspekce.
Opuštěn lidským jazykem jsem přešel k jazykům těla, srsti a vytí.
Vlk není jen metafora. Vlk je čistá forma, nepostižená měřením.“
Zástupce pro vědu si odkašlal:
„Rozumíme, ale to stále nevysvětluje, proč vám byl v kanceláři nalezen hromadně sežraný grantový formulář.“
„To byl protest. Ta výzva obsahovala slovo inovace pětkrát na stránku. Můj vnitřní vlk to nepřijal.“
„A co ten incident s doktorandkou Adélou?“
Vlček se lehce pousmál:
„Zasvěcení. Transformace. Naučila se nepozorovat.“
Debata trvala tři hodiny. Ve čtvrté už senát nevěděl, zda je profesor génius, šílenec, nebo nové kvantové zvíře. Pak Vlček předstoupil, podrbal se na uchu a pronesl:
„Navrhuji nový obor: Transfenomenologická lupinologie.
Přednášky jen za úplňku. Zkouška formou vytí.“
Děkan pokrčil rameny.
„Dobrá.
V době, kdy máme tři katedry datové etiky a ani jeden funkční mikroskop, si můžeme dovolit i vlkodlaka.“
A tak se stal Jan L. Vlček docentem kvantové metafyziky identity, s habilitací „podmíněně potvrzenou při zatažené obloze“.
