Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lidé reportující „zážitky blízké smrti“ pak mnohdy mají ze smrti menší strach. Nešlo by takto změnený pohled navozovat uměle?
Vědci z Barcelonské univerzity publikovali v PLOS ONE studii, jak v tomto ohledu využít virtuální realitu. Vyšli z přesvědčení, že klíčovou roli zde hraje pocit oddělení od vlastního těla – všechny ty uváděné pohyby tunelem, pocit, že se člověk pozoruje shora…
Jde pouze o předpoklad, nicméně na jeho základě je postaven další experiment. Dobrovolník (přesněji řečeno dobrovolnice, experimentu se zúčastnily výhradně ženy, což zde ale sotva hraje roli) je s příslušným nástavcem hlavy umístěn do virtuální reality, další senzory pak přijdou na ruce a nohy. Nyní šlo o to se do virtuální reality co nejvíc ponořit. Člověk na displeji viděl své končetiny jakoby věrně na lůžku před sebou. Pokud jimi hýbal, senzory to zaznamenaly a model se pohyboval stejně, v závislosti na pohybech hlavy se měnila perspektiva virtuální místnosti. Virtuální tělo tedy začalo být vnímáno jako skutečné. Pak došlo k dalšímu kroku „vnoření“: ze stropu začaly padat míčky, když ťukly do obrazu ruky nebo nohy, senzor na příslušném místě spustil odpovídající reakci v podobě vibrace i do fyzické končetiny. Míčků přibývalo, dalo se s nimi navíc různě pinkat a odrážet je, tělo, senzory i obraz byly synchronizovány.
A pak přišel moment opuštění těla, kamera před očima začala snímat místnost ze stropu včetně člověka, míčky poskakovaly mimo tělo, „vedly člověka ven“. Po několika minutách tohoto „pohledu z pozice třetí osoby“ pak byla virtuální realita ukončena došlo na dotazník. V něm oproti kontrolní skupině strach ze smrti výrazně poklesl. Kontrolní skupinu zde představovaly ženy, které absolvovaly stejný test ve VR, ovšem pouze jeho začátek bez „mimotělní fáze“.
Znamená, že si různé stavy blízké smrti můžeme navozovat takto uměle, se všemi (PH: eventuálními) pozitivními důsledky a bez rizika?
Zdroj: MedicalxPress.com
Poznámky PH:
Uvádět zájemce do klinické smrti a pak je v poslední chvíli zachránit – to asi v blízké budoucnosti nebude ve vyspělém světě povoleným lékařským postupem.
Je v tom samozřejmě trocha lži – člověku se de facto podsouvá, že může existovat i bez těla. Nezmění se tím jeho chování i v jiných ohledech? A nebo naopak, nebude efekt jen velmi krátkodobý? Možná by tedy podobný „zákrok“ („terapii“?) lidé absolvovali pravidelně?
Otázka ovšem je, zda by podobný efekt prostě nemělo, kdyby člověku do brýlí pouštěli třeba oceán, průlet hvězdnou oblohou apod. nadosobní zážitek? Hraje roli zrovna pohled na vlastní tělo shora?
Trocha skepse k příslušným „zážitkům“ vůbec: „Podle jedné rozsáhlé studie zahrnující 344 pacientů, kteří prošli zástavou srdce,45 popsalo pouze 12 procent (62 jedinců) nějakou typickou zkušenost blízkosti smrti (tunel se světlem na konci, pocit smrti, pocit klidu a míru). Ostatní pacienti možná tyto zkušenosti měli také, ale nepamatovali si je, protože výzkum se samozřejmě prováděl na základě post-resuscitačních zpráv. Z těchto 62 pacientů jen polovina popsala pocit, že jsou mrtví, jen 56 procent (35) uvedlo pozitivní pocity klidu a míru, pouze 24 procent (15) mělo zkušenost opuštění těla…“ Patricia Churchlandová: Mozek a vědomí, Dybbuk 2016
Video na YouTube – uspořádání experimentu
Slova „člověku se de facto podsouvá, že může existovat i bez těla“ jsou typická pro předsudek, který si hraje na otevřenost. Tělo a Vědomí jsou dvě různé věci, jak lidstvo ví nejméně mnoho tisíc let (a patrně odjakživa), což mnoho lidí v historii průběžně ověřuje, i dnes, ano i já. Jakýkoliv podobný článek je jenom vzrušující koketérií s touto myšlenkou, kterou si ve skutečnosti nikdo nechce ani na chvíli připustit, protože to zcela destruuje materialistickou koncepci světa a v tomto smyslu nás to ohrožuje. Dokud nepřekročíte hranice materialismu a duality, NIKDY to nebudete schopni poznat a jenom se tak planě dráždíte a hrajete si na „jako…“
no to jste to fakt vsem „vysvetlil“…