Sciencemag.cz
Doporučujeme
To, že vlci vychovávaní v zajetí k lidem obvykle přilnou, ví každý, kdo si o tom něco přečetl. Nicméně neškodí k tomu dodat trochu čísel a provést výzkum ve vědeckém, kontrolovaném a reprodukovatelném prostředí.
Na maďarské Eötvös Loránd University, jinak jednom z předních center pro výzkum kognitivních schopností psů, provedla Dorottya Júlia Ujfalussy a její kolegové následující pokus.
Dobrovolníci v rámci programu Family Dog Project dostali do svých rodin namísto psích štěňat vlčata, s nimiž měli zacházet jako se psy. Vědci pak zkoumali socializaci těchto vlků v 6, 12 a 24 měsících. Konkrétně se testovaly reakce („pozdravy“, tj. chování při setkání) na 4 skupiny lidských návštěvníků:
– vychovatele z rodiny
– lidi, které vlci potkávali častěji
– lidi, které předtím viděli jen jednou
– ty, s nimiž se vlci při experimentu setkali poprvé.
Kromě toho se pokus ještě prováděl ve dvou variantách – více známých vlků jako celek (pocit sebevědomí díky smečce) a ve verzi, kdy se vlče s člověkem setkalo samo. Šestiměsíční vlče prý vždy bylo přátelské k lidem, které už předtím vidělo. Starší vlci byli méně důvěřiví k lidem, s nimiž se dosud setkali jen jednou. U zcela cizích lidí někdy vlčata stahovala ocas mezi nohy, což je gesto strachu, docházelo však k tomu pouze tehdy, když zvířata byla sama. Dvouletí vlci byli k lidem, které znali, stále stejně přátelští, dávali najevo náklonnost a silnou vazbu.
Výsledky byly publikovány v Royal Society Open Science.
Zdroj: Phys.org
Poznámky PH:
Závisí dost na tom, kdy se vlče dostane od svých skutečných rodičů k lidem, od toho se pak odvíjí míra ochočení/krotkosti. Dobře socializovaní vlci by měli být odchováni „na flašce“. Plus samozřejmě v každé populaci existuje variabilita; dále se obecně uvádí, že severští vlci jsou v zajetí méně problémoví (asi proto, že předcházela menší selekce na strach z člověka).
Vlk na rozdíl od psa ve 24 měsících ještě není zcela dospělý. Testy tedy nutně neukazují, co se bude dít dál. Jiné záznamy praví, že vlci se chovají ke svým lidským adoptivním rodičům jako k vlastním, to však i včetně toho, že s nimi po dosažení dospělosti mohou začít soupeřit o pozici v hierarchii, včetně fyzického střetu. (To může být problém i u samců plemen vzniklých křížením psa a vlka; samozřejmě i domácí pes může přerůst přes hlavu.) Někdy se situace řeší tak, že chovatel ponechá víc vlků, aby si vytvořili svou vlastní hierarchii, a během dospívání vystupuje jako „kamarád z venku“, ne šéf, stahuje se do pozadí. Pak, uvádí se, s ním vlci (obvykle) nesoupeří a chovají se přátelsky i v dospělosti. Naproti tomu s vlčetem je za účelem socializace vhodný co nejintenzivnější kontakt.
Samozřejmě vše výše uvedené obsahuje mnohá „ale“ nebo i opačné názory, na toto téma byla napsána řada knih, často založených na osobní zkušenosti, kdy jde ale o jediný případ.
Původní zdroj nepopisuje, jak vlci s dobrovolníky žili, kolik vlčat bylo ve smečce atd. (kolik lidí na jednu smečku, zda na začátku bylo vždy s lidmi jen samotné vlče…). Ono velkou roli hraje třeba i to, zda se kontakt odehrává přes pletivo plotu, pak jsou vlci mnohem méně plaší.
