Sciencemag.cz
Doporučujeme
Pověsti o vodníkovi se vyskytují v německé tradici nejvíce na slovanském pomezí. Polský vodník, topielec, je jiný typ bytosti.
V českých zemích má „skoro každý venkovský rybník […] svého […] hastrmana, „v Čechách a na Moravě o [vodníkovi] vypráví skoro každá vesnice“, vodník je „nejrozšířenější zdejší […] bytost“ – analogických soudů nalezneme v národopisné literatuře bezpočet. Vypovídají o dvou jevech: o rozšíření víry ve vodníka a o četnosti výskytu tradice o něm v českých zemích („ve středoevropském podání [se] jeví Čechy jako geografický střed oblasti rozšíření“ vodníkovy bytosti). Zároveň se zde rýsuje – a to je pro nás důležitější – role vodníkovy postavy jako určitého emblému, typické postavy, která se v české kultuře, zejména v literatuře, neustále a v nejrůznějších podobách vrací. Je to emblém, který umělecká literatura nejen konstatuje, ale zároveň vytváří: Josef Váchal v Ďáblově zahrádce (1924) píše, že je „vodník […] nejznámější u nás strašidlo ve všech krajích a dobách“; na tomto mechanismu se stejně tak podílí i výtvarné umění (viz emblematický vodník Ladův, jenž je pokračováním vodníka Alšova, vodník Panuškův, Jeneweinův, Pirnerův, Schwaigerův, Scheinerův, Olivův, Divišův, Trnkův atd.).
J. Š. Kubín ve snaze dobrat se logického vysvětlení četnosti českých vodnických podání říká: „Nejenže téměř každý náš vypravěč takové povídky [o vodnících, P. Š.] zná, o hastrmanu slyšel jsem tu [v Podkrkonoší] ještě přečetně jiných, buď totožných, nebo obdobných […] Ohlédněme se jen mžikem po zdejším kraji, a dojista nás překvapí vysoké číslo rybníkův a ,nebesáků‘ [nebeský rybník; nemá stálý přítok a plní se pouze srážkovou vodou, P. Š.], jež se zrcadlí všude v nezáhorních údolích. V jejich tůních vzalo za své na sta utopencův, a lidová fantazie měla tak hojné podněty k těmto povídkám.“ Teze,
jež vysvětluje četnost vodníkovského folkloru četností rybníků (nebo vodních ploch obecně), však neobstojí. I jiné geografické oblasti jsou plny vodních ploch, a vodníka v našem smyslu neznají. Mužský vodník – český vodník – je znám jen u některých Slovanů: západních, zvláště lužických a polských, a východních; neznají jej Srbové a Bulhaři.
Někteří badatelé, např. Zdeněk Váňa, uvádějí, že z jižních Slovanů znají vodníka analogického českému pouze Slovinci. Slovanské podoby vodníka se někdy výrazně liší a jejich srovnání by bylo tématem samostatné studie; ze společných rysů je podstatné uvést vztah vodníka ke koni (Rusové, Ukrajinci
aj.) a jeho záměnnost s čertem (ďáblem; viz o tom v kap. 3.5): „ve Slavonii tvrdí, že […] v zimě bydlí ve vodě ďábel.“
Polský vodník, topielec, je s naším vodníkem spřízněn vzhledem k typologii příběhových látek, je to však jiný typ bytosti: český vodník je původem démon živlu (viz zde kap. 1.2), topielec povstává z lidí, jde o duši utopence (stejně jako vzniká ze zemřelého člověka upír či rusalky, dívky zemřelé před svatbou; vodník jako duch utopenců je znám také na Malé Rusi). Postava topielce také není – tak jako v Čechách – typická pro celou zemi, dominuje pouze v okolí Krakova a ve Slezsku, tj. v oblastech navazujících na české země.
Stejně tak je tomu s vodníkem (Wassermannem) německým. „Němečtí národopisci jednomyslně poukazují na to, že představy a pověsti o vodníkovi se vyskytují v německé tradici nejvíce na slovanském pomezí a že jde zřejmě o západoslovanský vliv. Hustota podání slábne vcelku od východu k západu. Nejživější a nejbohatší tradice se jeví na východní slovanské hranici, nejřidší v oblasti středního Rýna.“ Totéž platí pro Rakousko: i tam je vodník znám v oblastech, jež geograficky přiléhají k českým zemím. Naznačená geografická exkluzivita vodníkovy bytosti nakonec vede k možnosti pojmout ji jako emblém
české krajiny.
Je více než symptomatické, že známý Erbenův výbor slovanských pohádek uvádí jen jediný text o vodníkovi, zatímco v jeho Českých národních pohádkách, pomyslném kánonu českých pohádek, hraje vodník roli výraznou. Na druhé straně v Pohádkách bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen, 1812) se naopak s vodníkem nesetkáme vůbec; jediná vodní bytost tam zastoupená je v pohádce č. 79 „Vodní panna“ (Wassernixe; v mezinárodním Aarne–Thompsonově-Utherově katalogu pohádkových fabulí je pohádka typem
313 „Kouzelný útěk“). Tajemný Železný Jan, „divý muž, celý hnědý“, který ve stejnojmenné pohádce (č. 136) stahuje lidi do vody, není vodní bytost, ale zakletý král. Přitom obě sbírky, Erbenova i Grimmů, vycházejí z téhož romantického kontextu, v němž je folklor vnímán jako odraz duše národa, respektive jeho dávné mytologie. (Ostatně i samotný Aarne-Thompsonův- -Utherův index je na vodnické látky skoupý, omezuje se v zásadě na typ 316, „Vodní víla v rybníce“.)
Zmínka o řídkém výskytu mužského vodníka v okolí Rýna v sobě skrývá paradox obecnějšího charakteru. Rýn je spojen se světoznámou vodní bytostí, vílou Lorelei – jako by tam, kde slábne výskyt mužského vodníka, začínaly dominovat bytosti ženské. Jak píše ve svém eseji Popelka Biliánová: „Známo jest dále, že po všem světě slovanském vládnou ve vodách bytosti ženské; jsou to na západě slovanském rusalky a na jihu víly. Jen v zemích Koruny české máme odchylku: zde v každé téměř kalužině panuje — hastrman.“ Biliánová naráží na fakt, že vodní říši zaplňuje oproti českému vodníkovi nejen jmenovaná slovanská, ale zejména germánská a skandinávská stejně jako řecká a římská mytologie bytostmi ženského pohlaví. Běžné jsou vodní víly, anglické a německé nix, nixe, mořské panny, nymfy, néreovny, sirény atd. (srov. ostatně ilustrativní příklad německé romantiky: když hrdinka povídky Ludwiga Tiecka „Elfové“, 1811, navštíví říši elementárních duchů, neboť tak jsou „elfové“ v dané povídce pojati, spatří duchy země, ohně a vody – a ti nabývají podoby dětí a „přepůvabných žen“). Vodník jako mužská vodní bytost je atypický jev, vymyká se obecnému spojení vody a ženského pohlaví, o němž budeme ještě hovořit zejména v pasáži o psychoanalytické interpretaci vodníka v kap. 8.141
Ženské vodní duchy, vodní panny, zná sice česká mytologie také, primární postavou je zde ale právě mužský vodník. Výskyt vodních panen je slabý a jejich význam je v porovnání s vodníkem minimální. Ze současného hlediska známější bytosti, rusalky a víly, jsou sice slovanské, ne však původně české.
Tento text je úryvkem z knihy
Pavel Šidák: Mokře chodí v suše, Academia 2018
O knize na stránkách vydavatele
Poznámky PH: Nejen vzhledem k tématu se jedná o dílo poněkud se vymykající z řady knih, které jsou zde obvykle zmiňovány. Nejde zrovna o „exaktně-vědeckou“ literaturu přírodovědného typu, především stylem. Nicméně pro bizarnost tématu jsem knihu osobně docela ocenil.
Jak vnímáte rozdíl mezi slovy vodnický a vodníkovský?
Ad polští vodníci: osobně oceňuji vodníky v příbězích Jakuba Vandrovce.
