(c) Graphicstock

Vznik a vývoj antivirotik

Vakcíny, které by byly schopny předejít útokům virů, zůstaly hlavním cílem Rega institutu v průběhu celých šedesátých let. De Somer se však chtěl dostat dál, za prevenci – k léčbě. V okamžiku, když se již virové onemocnění rozvinulo, nebyla v té době k dispozici žádná léčba. Proto se další de Somerovou vizí stalo nalezení způsobu, jak zablokovat virus dříve, než se v těle svého hostitele rozmnoží. Začal se tedy intenzivně zajímat o výzkum mladého skotského virologa Alicka Isaacse, který pracoval v Národním institutu pro lékařský výzkum na severu Londýna.
Isaacs spolu se švýcarským doktorandem Jeanem Lindenmannem objevili novou biologickou látku, která mohla zasahovat do procesu replikace virů. Oba vědci zkoumali chování kuřecích buněk poté, co je vystavili působení usmrcených virů chřipky. V buňkách se objevila látka, která zabránila růstu živých chřipkových virů. Látku identifikovali jako protein, ale nebyli si jistí, zda byl produktem viru nebo buňky.
Tento protein nazvali „interferon“ pro jeho tajemnou schopnost interferovat. Isaacs a Lindenmann ve svých článcích vysvětlovali, proč zatím nebyla nalezena „antibiotika“, která by byla schopna viry ničit: Z velké části je to tím, že viry jsou velmi malí parazité, kteří musí žít uvnitř buněk, a nebylo možné nalézt látku, která by zastavila jejich růst a zároveň nijak nepoškodila hostitelskou buňku. Interferon je název, kterým byla nazvána nová látka, jež zabraňuje růstu velkého počtu druhů virů, aniž by způsobila zjevnou škodu buňkám. Interferon neničí viry, ale zabraňuje jim se množit.
Isaacs rozeslal své články všem významným virologům, o kterých věděl. Získal mimořádnou mediální pozornost, částečně i proto, že novou látku začal označovat jako něco, co má potenciál stát se „antivirovým penicilinem“. Tím byl látce přiřčen silný kulturní význam. V Británii tato diskuse znovu otevřela staré trauma kolem objevu penicilinu. Penicilin byl stále považován za britský objev, který byl v průběhu války bezplatně předán Spojeným státům, jež z něj udělaly produkt, za jehož každý gram museli britští občané americkým komerčním firmám tvrdě platit. Britská Rada pro lékařský výzkum nechtěla, aby se penicilinová kauza opakovala. Národní institut pro lékařský výzkum proto neztrácel čas a okamžitě začal spolupracovat se třemi farmaceutickými společnostmi se sídlem ve Spojeném království.

Mezinárodní virologická komunita reagovala o poznání chladněji. Vlažná reakce prominentních virologů byla šokující. Někteří začali interferonu přezdívat „desinterpreton“ a měli za to, že látka byla jen zbytkovou součástí viru vznikající při jeho nedokončeném pokusu o rozmnožení. Isaacs a Lindenmann, kteří byli lékaři se spíše skromnými znalostmi chemie, byli tvrdě kritizováni. Jejich neurčitost v tom, co se týkalo povahy a způsobu fungování nové látky, komplikovala snahy reprodukovat výsledky, o nichž informovali.
Isaacsova práce však přesto zaujala čerstvého nositele Nobelovy ceny Johna Enderse. Také on pozoroval protein blokující rozmnožování viru. Nejprve jej nazýval „inhibičním faktorem“, ale poté se připojil k používání termínu interferon. Pro Isaacse to bylo velkým zadostiučiněním a podporou. Tyto události sledoval jeden ze spolupracovníků de Somera, Edward de Maeyer, který byl vyslán k postdoktorandskému pobytu do Endersovy laboratoře v Bostonu.
Nyní, když byl interferon podpořen prominentní osobností, začali o něj v Lovani projevovat mimořádný zájem. Isaacs byl vychvalován jako hrdina a počátkem roku 1962 mu byl na Katolické univerzitě udělen čestný doktorát. Rituály a oslavy kolem tohoto ocenění ukázaly, že by to mohl být nový směr, kterým se nyní bude ubírat Rega institut. Institut se měl převybavit tak, aby se stal jedním z prvních interferonových center na kontinentu. Chytlavé výrazy jako „antivirový penicilin“ a „magické
širokospektrální řešení proti mnoha virovým onemocněním“ byly hudbou pro de Somerovy uši. Nešlo by zopakovat předchozí úspěch a nasměrovat RIT k produkci vlastního „penicilinu“, nezatíženého patentovou ochranou?

Takové myšlenky se mu nejspíše honily hlavou, když v roce 1964 odjížděl na zámek Smolenice nedaleko Bratislavy, aby se účastnil první mezinárodní konference k tématu interferonu. Iniciativy se zde chopil Jan Vilček, mladý vědec, který si získal pozornost komunity vědců věnujících se interferonu poté, co mu časopis Nature v červenci 1960 otiskl k tomuto tématu článek. Interferon byl v té době stále poměrně malou výzkumnou oblastí, a tak se do Smolenic sjela prakticky polovina všech světových vědců, kteří se interferonem aktivně zabývali. Mezi čtyřicítkou vědců byla prominentní jména z USA, Francie, Finska, mnoho účastníků z Československa i ze Světského svazu. De Somer, který reprezentoval Belgii, byl doprovázen Edwardem de Maeyerem a jeho ženou, s nimiž se Vilček na jedné z jeho řídkých cest mimo Československo spřátelil.
Vilček tuto konferenci k interferonu popisuje ve své autobiografii a zmiňuje fascinující moment, který podle něj předznamenal koncepční zrození komerční biotechnologie. Jednalo se o de Somerův zklidňující přístup vůči zpeněžování výzkumu, který u mnoha vzbuzoval pobouření:
Jednoho večera se účastníci konference neformálně sešli a zahráli si společenskou hru. Moment, který mi utkvěl nejvíce v paměti, byla odpověď Pieta de Somera na otázku „co bys udělal, kdybys objevil efektivní léčbu virových infekcí“. De Somer bez váhání odpověděl: „Prodal bych to.“
Stejně tak Vilček vzpomíná, jak se svými belgickými přáteli kul plány na svůj útěk na Západ, aniž by to všudypřítomná Státní bezpečnost zaznamenala. Několik týdnů po interferonovém sympoziu udělily komunistické úřady Vilčekovi a jeho ženě překvapivě povolení cestovat na víkend do Vídně. Oba se však do komunistického Československa už nikdy nevrátili a putovali přes Belgii a Německo, až v roce 1965 skončili s prázdnou kapsou jako uprchlíci ve Spojených státech. Jana Vilčeka přijala lékařská fakulta New York University, kde se postupně stal respektovaným americkým vědcem.
Pokračoval zde ve své zakladatelské práci na výzkumu interferonu a později zkoumal faktory nekrózy nádorů. Tento výzkum vedl k novým postupům léčby širokého spektra autoimunitních a zánětlivých nemocí.
Systematická snaha o získání interferonu z lidských buněk začala až kolem roku 1966. De Somer a jeho tým se rozhodli pro interferon získaný z lidských fibroblastů, tedy buněk obvykle získávaných z tkáně plodů při potratech nebo lidské předkožky získané při obřízce, která se v USA u chlapců běžně praktikuje.
Vypěstovat v laboratorních podmínkách fibroblasty nebylo jednoduché; ukázalo se to jako pracné i drahé. Kari Cantell a jeho skupina v Krevní transfuzní službě finského Červeného kříže získávala interferon z lidských bílých krvinek.
Ani de Somerova skupina, ani Cantellova práce si však nezískaly patřičnou pozornost vědeckého světa, protože vyprodukované množství interferonu nebylo dostatečné pro to, aby mohl být testován na lidech. Věrohodnost interferonu a naděje, že bude využit pro vyvinutí užitečného léku, poklesla na minimum.
Mnoho vědců se začalo ptát, zda existuje jiná alternativa. Připomínali, že sám Isaacs hovořil o možnosti, kdy by chemická látka vybudila lidské tělo k vytváření vlastního interferonu, čímž by bylo možné vyhnout se pracné výrobě látky, která měla být poté do těla injikována. V USA se mnoho vědců od podávání interferonu, tedy exogenního interferonu (vytvořeného mimo lidské tělo), odklonilo a začalo usilovat o indukci interferonu, tedy endogennímu interferonu (vytvářeného uvnitř lidského těla).

Tento text je úryvkem z knihy
LOECKXOVÁ, RENILDE: Trojúhelník studené války
Academia 2019
Kniha nabízí nový úhel pohledu na příběh nalezení léků proti AIDS, který je spojen se jménem českého vědce Antonína Holého. Tento úspěch české vědy je zároveň příběhem spolupráce českého chemika s belgickým virologem Erikem de Clercqem a americkým chemikem a…
Podrobnosti na stránkách vydavatele

Casimirův jev – proč se desky ve vakuu k sobě přitahují

Heisenbergův princip neurčitosti se nevztahuje jen na měření prováděná lidmi, ale podobně jako zákony termodynamiky …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close