Sciencemag.cz
Doporučujeme
Myšlenkový experiment: předpokládejme, že v jedné chvíli celá biosféra zahyne, nezůstane jediná živá buňka.
Vraťme se ještě k „polévce“ a její heterogenitě. Problém přibližuje Kauffman (2004) na myšlenkovém experimentu z biosféry dnešní: vezmeme vzorek – třeba 1 gram – z každé bytosti přítomné v biosféře, rozemeleme do jediné dobře míchané polévky a budeme sledovat, co se bude dít. Už tak astronomické množství sloučenin (uvažte všechny ty proteiny, fragmenty DNA, RNA apod.) začne spolu náhodně reagovat a neustále exponenciálně zvyšovat počet různých sloučenin: „V naší polévce bychom pozorovali obrovskou a trvalou explozi do nejbližšího příštího. Z toho vyplývá, že biosféra je suprakritická. Vlastně není!
Byla by, kdyby všechny druhy molekul, které se v ní nacházejí, přicházely neustále do kontaktu, navíc na velmi krátkých časových škálách. To však nehrozí – náhodným molekulárním srážkám je účinně zabráněno, protože molekuly jsou ‚zabaleny‘ do buněk.“ (Kauffman 2004, 143)
Kauffman přikládá tomuto „balení“ vysokou důležitost: buňky zajišťují tzv. katalytickou uzávěru (klauzuru), nedovolují náhodný exponenciální růst, mají kontrolu nad tím, co vzniká (více v kapitole 7 a dalších).
Přidám podobný myšlenkový experiment: předpokládejme, že v jedné chvíli celá biosféra zahyne, nezůstane v ní jediná živá buňka. Země bude plná organických látek, některé se ještě budou enzymaticky přeměnovat (spíše rozkládat), něco shoří nebo zmizí jinak, v každém případě však zbude jistě mnohem víc organických látek (a lépe „tříděných“), než lze předpokládat v prvotní polévce.
Odváží se někdo soudit, že samotná jejich přítomnost znamená slušnou šanci k tomu, aby život vznikl znovu? Jistěže neodváží, a nejen proto, že by se octl ve společnosti O. B. Lepešinské, která ještě v polovině 20. století propagovala teorii vzniku buněk ze „živé hmoty“. Neodváží se z rozumnějších důvodů: fyzikální podmínky jsou poněkud jiné, a i kdybychom od nich odhlédli (koneckonců, kyslík by z atmosféry začal záhy mizet a za takových 20 Ma by už mohly na planetě opět vládnout redukující podmínky), vidíme, že uspořádanost a s ní spojené možnosti účinných katalýz jsou mnohem důležitějšími faktory než samotná přítomnost či možnost syntézy organických látek.
Tento text je úryvkem z knihy:
Anton Markoš: Evoluční tápání: Podoby planetárního životopisu
Pavel Mervart 2016
O knize na stránkách vydavatele
tak v ramci diskuse – ja se domnivam, ze zivot by pravdepodobne vznikl znovu (ponevadz stale jsou zde mista cca bez kysliku, tak asi tam; stale existuji mista podoba tem kde, zivot vznikal, ruzne bile kuraky apod.). soudim tak i z toho, ze zivot vznikl vemi kratce pote, co vzniknout „mohl“. pomineme-li verzi panspermie, tak se z toho zda, ze samotny vznik zivota v pozemskych podminkach je pravdepodobny proces.