Sciencemag.cz
Doporučujeme
Richard Dawkins je nejen evolučním biologem a popularizátorem tohoto oboru. Sobecký gen znají minimálně jako slovní spojení i lidé, kteří se jinak o evoluci nezajímají. Dawkins představuje dnes prostě osobu vlivnou a známou, především jako odpůrce náboženství a naopak propagátor skeptického přístupu ke světu. Asi nikdo mu neupře. že dokáže výborně psát a přesvědčivě argumentovat. Osobně mívám po četbě jeho textů často dojem, že „jinak to přece být nemůže“. Sobecký gen, tak jako všechny brilantní knihy/teorie (respektive teorie brilantně podané) vzbuzuje kromě krajního estetického uspokojení i údiv nad tím, jak to, že tohle někomu nedošlo už dávno, eventuálně to nikdy nenapadlo přímo čtenáře samotného.
Česky jsme si toho od Dawkinse mohli už přečíst docela dost, i když často s velkým zpožděním proti původnímu vydání. To není případ Dawkinsovy autobiografie, jejíž první díl vyšel na konci roku 2015, druhý (závěrečný) pak před posledními Vánoci. Předělem mezi oběma knihami je vydání Sobeckého genu, Paměti pak končí Mistrovými sedmdesátinami v roce 2011.
Osobně mě druhý díl zaujal výrazně víc než první, protože se mnohem víc týká vědy. Vystupují zde, ať už přímo nebo zmínkou, další známé osobnosti, nejen evoluční biologové či autoři populárně-vědeckých knih (Sagan, Gould, Diamond, oba Ridleyové, Lawrence Kraus, ale třeba i Chomski). První díl je prostě více životopisem, kde namísto vědců najdeme spíše Dawkinsovy příbuzné či učitele. Naopak ve druhém díle, po vydání Sobeckého genu, se Dawkins stává mediálně známým, cestuje po konferencích i profesorských místech, dostává pozvánky do televize… Pochopitelně jde pořád o memoárovou literaturu; někoho tento styl baví víc a někoho míň. Sám mám radši memoáry obecnější, ať už jde o archeologii, evoluční biologii či kosmologii, konkrétně od Dawkinse pak oceňuji Příběh předka.
Dawkins do knihy více vkládá své osobní názory na konkrétní jevy a události (britské impérium, 60. léta v USA mezi květinovými dětmi apod.). Od počátku ho fascinovaly počítače, pro lidi zažrané podobným způsobem je to rozhodně zajímavé retro i v tomto ohledu. Programátorská mánie posléze vedla u Dawkinse až k projektům „evoluce v počítači“. Alespoň zmíněna a lehce diskutována jsou zde i další Dawkinsova oblíbená témata, ať už jde o memy či lehce paradoxní evoluci evolability.
Dawkins se zde vyznává ze svého přístupu ke světu, v němž se prostě tak nějak stalo, že existujeme, žádný zvláštní smysl v tom žádný není. To ale neznamená, že bychom kvůli tomu měli přetékat smutkem, proč vlastně? Rozhodně se můžeme např. těšit na oběd (jak praví přímo jedna z postav v knize) a něco dobrého si přečíst – například právě Dawkinse.
(Poznámka: k významu oběda se vyslovuje např. i Douglas Adams ve Stopařově průvodci po Galaxii. Zde upozorňuje na to, že zralost člověka i celého lidstva se projevuje posunem od otázek, kým jsme a kam směřujeme, k problému, kde poobědváme. Woody Allen zase v této souvislosti upozorňuje na opomíjenou postavu lorda Sandwiche: „Osvobodil lidstvo od teplého oběda.“ Jakkoliv se zdráhám doplňovat takové velikány, osobně bych se soustředil spíše na otázku večeře, protože v době oběda slušní lidé spí.)
Představu o stylu Dawkinsovy autobiografie si lze udělat z následujících úryvků.
Richard Dawkins
Záblesk v temnotě – Jak jsem žil s vědou (Paměti II)
Dybbuk 2016
O knize na stránkách vydavatele
Psáno pro Kde se vzal sobecký gen
