Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak se dělá evoluce po 13 letech. Proč je dobré nepřicházet s ničím novým. Kurz negativního myšlení, chiméry, pes jednobuněčný i pes baskervillský, ale hlavně doporučení výborné knihy.
Kniha Jak se dělá evoluce (vydání 2004) znamenala na poměry literatury tohoto typu velký úspěch, takže jsme se po 13 lety celkem logicky dočkali její další verze. Předpokládám, že značná část čtenářů Osla i Sciencemagu již zkonzumovala verzi předešlou a pustí se i do té nové, takže následuje spíše několik poznámek než regulérní recenze nebo výčet obsahu.
Text je pozoruhodný už tím, že uspěl na trhu (tedy v přírodním výběru), což u knih o biologii není zdaleka pravidlem. Publikací o černých dírách či Fermatově větě se prodává málem řádově víc než o čemkoliv biologickém. (Možná prostě černé díry jsou zajímavější než dinosauři, máte tu vznešenost prvočísel a proti tomu jakýsi zelený šlem nebo nablblá zvířátka. Na to by se dalo namítnout, že texty o „hloupějších“ – měkčích – vědách by měly jít na odbyt lépe, protože jsou přístupné většímu množství nablblých čtenářů. A do souvisejících úvah a výkladů se lze dál donekonečna, možná zde hraje roli větší konkurence pořadů v TV atd.) Dokonce bychom mohli s trochou nadsázky říct, že právě Jak se dělá evoluce ukázala vydavatelům, že ani s biologií si nemusejí vždy natlouct nos.
Předpokládám, že ohlasy na nové vydání budou opět veskrze kladné, protože text je prostě dobrý: chytrý, pod čímž si představuju, že problém se rozebere řadou způsobů, ale mezi teoriemi se stále vybírá, zvažují se, falzifikují, ukazují se možnosti testování, nesmysly se odsekávají. Prostě správná věda, kdy je třeba současně vymyslet abstraktní konstrukci i jít něco změřit (nechat to udělat někoho jiného, najít to na internetu), a navíc toto několikrát modifikovat a zopakovat. Netřeba knize asi speciální propagace; nakonec autoři jsou už dostatečně obloženi tituly a funkcemi, takže i kdyby si to měli koupit jen jejich učedníci lísající se do přízně…
Jak se vlastně verze nová liší od staré? Sami autoři popisují vznik dalších verzí, tedy evoluci textu, v přemluvě, vlastně nyní jde ne o verzi 2.0, ale už 3.0. Informace jsou aktualizované, i evoluční biologie se vyvíjí. Příběh žirafího krku, jak se objevil v prvním vydání, má pokračování. (Jak jsme zjistili v předešlé verzi: Když se všichni, vědci i přírodní národové, shodnou, že žirafa má dlouhý krk proto, aby někde ožírala listy, bude to nejspíš jinak. Jenže ani tím to nekončí.) Text nejprve nabobtnal, pak se ukázalo, že by se do jednoho dílu ani nevešel, takže zase poněkud odbobtnal, což je možná škoda, na druhé straně lehkým seškrtáním se dosahuje větší sevřenosti a elegance vyprávění (vezměte si, jak by třeba proškrtání prospělo této „recenzi“).
Změněná, respektive jinak zdůrazněná, je „ideologie“ textu: konzervativnost. Toto není žádná revoluce, ale mainstream evoluční biologie, podobně jako sám sobecký gen. Autoři s nadsázkou uvádějí, že se přímo vyhýbají novým vlastním teoriím, zejména pokud se známé jevy dají dobře vysvětlit teoriemi stávajícími. Velcí objevitelé sice přicházejí s novými myšlenkami, jenže kolik mezi autory nových myšlenek je velkých objevitelů a kolik bláznů?
Nové teorie by měly splňovat podmínku nepostradatelnosti: měly by vysvětlovat něco, co opravdu pozorujeme a opravdu to nelze vysvětlit jinak, postaru. Buďme ostražití vůči teoriím, které vysvětlují jevy, o nichž není ani obecná shoda, že existují, i vůči teoriím, které nabízejí nové, složité a sexy vysvětlení jevů, které dokážeme uspokojivě (ale ovšem i poněkud nudně) vysvětlit už dávno.
Viz i celý úvod ke knize: Na světě je nové vydání Jak se dělá evoluce
Podrobně je vymezeno i samotné téma knihy: pojednáváme nejen o evoluci, ale i o tom, jak si obrázek o ní děláme my, jak vytváříme evoluční teorie, co si různí evoluční biologové představují jako náplň svého oboru (co vlastně v rámci evoluce zkoumají populační genetici, co paleontologové, co evoluční ekologové…).
Viz úryvek z knihy na Osel.cz: Kolik je evolučních biologií
Na jiném místě pak autoři zmiňují, že stárnou a jako samci primátů (mezi autory – tým původně 3 lidí se rozšířil na 5 – je ovšem tentokrát i samice) se stávají nesnášenlivějšími, takže jim spolupráce nad novou verzí už nepřinášela tolik radosti jako před lety. Z textu to naštěstí podle mě vidět není, rozhodně jde stále o dílo vtipné, plné nadhledu a nikoliv např. mravoučné. Dá se využít jak k serióznímu zamýšlení, tak i jako zdroj bonmotů, jimiž se lze předvádět – víte třeba, že muži se geneticky liší od šimpanzů více než ženy nebo že altruističtí policajti nemohou existovat?
Najdeme-li na panství Baskerville rozličné známky pobytu obrovského zvířete, které patrně zabilo strýčka, můžeme jejich nezaujatou analýzou dospět k závěru, že nejvěrohodněji jde o pekelného psa, zatímco o něco méně věrohodným vysvětlením pozorovaných fenoménů je doga; tento výsledek však musíme korigovat apriorní znalostí, že pekelní psi nejsou, kdežto dogy jsou…
Co se mi na knize speciálně líbí? Vždy mě rozčilovali dva autoři populárních knih o biologii, a to sice S. J. Gould a E. O. Wilson. Tedy (taky stárnu a jsem netolerantní primát) bez obalu řečeno mi jejich texty i názory prakticky na cokoliv připadaly prostě pitomé. Líbí se mi tedy, že kritičnost k těmto ikonickým zjevům sdílejí i autoři Jak se dělá evoluce. A vůbec, oceňuju jejich „negativní myšlení“:
Množí-li se vzdělaní lidé méně než nevzdělaní, je to důkaz evoluční škodlivosti vzdělání, nic víc.
Autoři zaujali skeptický vztah k memetice: jak konstatují, moc testovatelných hypotéz se na této bázi vytvářet nedá. Takže je asi rozumné držet se při zemi, podobně jako při úvahách o tom, zda pozorujeme nějaký „návrat lamarckismu“.
Co se týče stylu, se sympatiemi vnímám, že autoři nemají historizující přístup, všude vysvětlovat, co si o něčem myslel Aristoteles a jak se co zmiňuje v mytologii či Bibli – občas je podobná zmínka a související úvaha snad zajímavá, jenže dnešní pop-science literatura je tímto přímo zaplavena. Naopak osvěžující mi přijde, když text je prokládán popkulturními odkazy, třeba hned v předmluvě je zmíněna Hra o trůny, dojde na Terminátora i Hvězdy smrti.
Líbí se mi, že se zde trochu ťuklo i do otázek, zda z pozemské evoluce můžeme něco vyvozovat i o eventuálním životě ve vesmíru.
A samozřejmě, co se mi líbí ze všeho nejvíc, je množství informací, které jsem před přečtením neznal. Bonmoty apod. vtípky si člověk možná dokáže vymyslet sám, ale zvrhlosti červců jistě ne. Knihy tohoto typu čtenáři poskytují jednak radost z obecnějšího porozumění tomu, že svět funguje, jak funguje, ale navíc řadu detailů, z nichž nic moc dalšího nevyplývá, ale jsou prostě zajímavé samy o sobě. Tak na scénu vstoupí jednobuněční žahavci, jednobuněční psi, jednobuněční lidé, buňky s chromozomem Y v mozku žen. (Úryvek z knihy: Chiméry: Všude kolem nás)
Když se roku 2002 zkoumalo, zda jsou děti Lydie Fairchildové opravdu dětmi muže, s nímž se soudila o alimenty, dospělo se k nečekanému výsledku: jeho děti to jsou, ale její ne. (Tak tady by mi jako nejlepší vysvětlení přišla záměna v porodnici na malém městě; dotyčný byl prostě místní playboy a polovina dětí narozených v té době byla jeho, nebo na to alespoň existovalo podezření. Ale ne, v knize jde pochopitelně o jiný jev.)
Můžete také zjistit, co si autoři myslí o teorii zamrzlé evoluci dalšího známého českého biologa, prof. J. Flegra.
Teorie zamrzlé evoluce je sice v souladu s mnoha pozorovanými jevy od genetiky po paleontologii, ale jiné teorie jsou s nimi v souladu rovněž…
Však si přečtěte, jak je to dál.
Kritické poznámky? Ani by mě nenapadlo polemizovat s autory o jejich samotném chápání evoluce. Málokdo je přesvědčen, že mikrobiologie funguje jinak, než píší učebnice, ale o evoluci, kvantové fyzice či teorii relativity si to naopak myslí málem každý; až je nudné přidávat se do řady těchto inovátorů. (Samozřejmě: je to i tím, že mikrobiologie člověka, který zrovna nemá na obzoru mor, asi moc nezajímá. A nakonec i sobecký gen u nás začal do značné jako buřičská teorie, která ukazovala, jak je v našich učebnicích evoluce všechno špatně, ale teď to někdo všem konečně vysvětlí.)
Když už bych měl tedy podat nějakou kritiku obsahu, ať jenom nadšením neplesám – přiznám se, že poslední část knihy o biodiverzitě mě oproti zbytku textu nudila. Možná prostě proto, že už je na konci a kdyby se pořadí přeházelo, bude to jinak. Možná se prostě jen tolik neprotnula s mými zájmy, možná je opravdu méně zábavná.
A někdy se mi zdá, že autoři zbytečně vymýšlejí paralely ve smyslu, že podobně jako fungují biologické druhy, fungují i lidské kultury. Vůbec tím nemyslím, že by se to dělat nemělo, evoluční biologové o lidské kultuře dokážou jistě říct víc a chytřeji než nějaký podřád ze sféry „věd“ sociálních (autoři v textu mimochodem zmiňují Ridleyho poznámku, že v sociálních vědách snad byla kdy vymyšlena jediná věc, která není triviální a současně platí – schválně, co je to?). Spíš mi do tak zajímavého textu přijde trochu zbytečné lidi a jejich kulturu vůbec míchat a tím kazit určitou křišťálovou eleganci, kterou má celá stavba bez toho.
Jan Zrzavý, Hynek Burda, David Storch, Sabine Begallová, Stanislav Mihulka
Jak se dělá evoluce
Labyrintem evoluční biologie
Argo a Dokořán 2017
O knize na stránkách vydavatele
Psáno pro Sciencemag.cz a Osel.cz
