Sciencemag.cz
Doporučujeme
Sklo se hodí pro celou řadu aplikací. Materiál může být samozřejmě průhledný, tepelně i chemicky odolný a navíc dlouhá tradice sklářského průmyslu již vedla k designu mnoha různých druhů skel se speciálními vlastnostmi, stejně tak je k dispozici množství metod pro další zpracování skla. Pro postupy 3D tisku ze skla máme tedy rozsáhlé know-how, nicméně zatím byl problém se zvládnutím základní technologie.
Nově navržená varianta počítá s „kapalným sklem“. Není ale zapotřebí tavení na vysokou teplotu, namísto toho se skleněné (nano)částice rozptýlí jako suspenze ve speciálním polymeru. Po vytištění na běžné 3D tiskárně pro tisk z plastu se vytištěný předmět zahřeje v peci, čímž sklo zatvrdne a plast, eventuálně další příměsi, shoří. Takový na pohled poněkud krkolomný postup ale prý nemá být na úkor přesnosti, limitující pro výsledné „rozlišení“ je pouze samotná 3D tiskárna. Zatím vše funguje s křemenným sklem, tj. příslušnými skleněnými nanočásticemi je de facto oxid křemičitý, přidáním různých oxidů kovů se již podařilo upravit barvu – podobně jako při klasické výrobě. Vytištěný objekt je prý mimochodem průhledný a má celkem hladký povrch už i před vypálením v peci.
Vědci z německého Karlsruhe Institute of Technology publikovali výsledky svých experimentů v časopisu Nature.
Autoři výzkumu tvrdí, že jejich technologie lze využít k výrobě velmi velkých i velmi malých předmětů, od objektivů fotoaparátů po prosklené stěny mrakodrapů. Pokud se 3D tiskárny běžně rozšíří do domácností, lidé si budou ze skla také vyrábět ozdobné předměty.
Již asi před dvěma lety přišel tým z několika institucí (MIT, Harvard, Pennsylvania State University, hlavní autoři Neri Oxman a John Klein) s jinou metodou 3D tisku skla. Ta mířila hlavně na výrobu speciálně odolných materiálů třeba pro letecký průmysl. Tisklo se zde však už přímo dříve vyrobené a opětovně roztavené sklo, nikoliv roztok v polymeru, takže proces vyžadoval speciální zařízení a vysoké teploty.
Zdroj: Phys.org a další
