Sciencemag.cz
Doporučujeme
Současná doba se za nějaký milion let může docela dobře jevit jako doba obrovské evoluční radiace, a nikoliv jako „šesté masové vymírání“.
Vlny technologického pokroku se šířily z jednotlivých civilizačních center daleko na periferii. Toto vyzařování můžeme zřetelně rozpoznat nejen u nás ve střední Evropě, ale i v daleko okrajovějších částech starého kontinentu. Všude postupovalo odlesnění a šíření synantropních organismů. Prudce se měnily inventáře biologických druhů (species pools) celých rozsáhlých území, tedy včetně ostrovů relativně přírodního charakteru, které přetrvávaly v mozaice kulturní zemědělské krajiny (pro střední Evropu viz Brun 2009, Šizling a kol. 2016). Dobu bronzovou proto doprovázela vlna biologických invazí, která je odrazem jakési prvotní vlny „globalizace“. (Efekt se projevil také na území dnešních Čech, jak přesvědčivě ukázali Pokorná a kol. 2018.)
Další „globalizační“ vlny se přelévaly opakovaně všemi kontinenty. Jedna zvlášť velká byla v Evropě a na Předním východě spojena s vrcholnou fází vývoje římského impéria. Jiná začala na prahu 9. století na západě Evropy (v tehdejší říši Karla Velikého) a postupovala směrem na východ, aby v 17. a 18. století dozněla v nedozírných rovinách Ruska. U nás byla spojena s tzv. Středověkou proměnou ve 13. století (Klášptě 2012), která optikou fosilních záznamů rostlin a živočichů představuje největší přelom ve vývoji biologické rozmanitosti od konce poslední ledové doby (Sádlo a kol. 2005, Izdebski a kol. 2016, Pokorná a kol. 2018) až téměř po současnost. Sílu této vlny změn a mohutnost přílivu invazních druhů organismů v případě střední Evropy překonává až přítomná doba.
Britský ekolog a evoluční biolog Chris D. Thomas (2017) se domnívá, že člověkem zprostředkované přesuny organismů nastavily v globálním měřítku zcela nové podmínky pro působení evolučních procesů. Geograficky oddělené populace stejného druhu totiž mají tendenci se vyvíjet odděleně a časem z nich jistě budou odlišné druhy. Určité genetické změny už pozorujeme v přítomnosti – vlivem „rychlých“ mikroevolučních procesů, jako jsou hybridizace, zakladatelský efekt nebo genetický drift. Současná doba se za nějaký milion let může docela dobře jevit jako doba obrovské evoluční radiace, a nikoliv jako „šesté masové vymírání“, o kterém se dnes tolik diskutuje (Kolbert 2014).
Poslední divočina?
Prehistorické, případně raně historické šíření kulturních zemědělských krajin na všech kontinentech a mnoha ostrovech, spojené s vlnami vymírání a biologických invazí, změnilo rozsáhlé části souše již v předmoderní době. Proměnila se druhová skladba jednotlivých území, půdní poměry, místní, a možná dokonce i globální klima. Zdálo by se, že oblasti takzvané divočiny změnám prozatím
unikly. Ale není tomu tak docela. Čím dál tím zřetelněji se ukazuje, že „panenská divočina“ již dávno neexistuje. Příkladem mohou být některé dodnes v podstatě neosídlené ostrovy Galapážského souostroví zaplavené rostlinami, které pocházejí z opačných koutů světa, a na ně vázanými živočichy. K vyvolání prvních vln biologických invazí tu zřejmě stačily jen občasné návštěvy indiánů, ke kterým došlo ještě předtím, než souostroví poprvé navštívili evropští mořeplavci (van Leeuwen a kol. 2008).
Amazonský deštný prales je nejpozději od objevitelských cest Alexandra von Humboldta a Aimé Bonplanda přímo modelovým příkladem „panenské divočiny“. Ještě dnes je Amazonie vykreslována jako místo brutální environmentální destrukce na jedné straně a na straně druhé jako „panenská“ příroda obydlená „nedotčenými“ indiánskými kmeny. Jenže objev takzvaných amazonských černých půd (portugalsky terra preta) tyto romantické představy značně nahlodal (Tollefson 2013). Černé půdy se vyskytují na velkých plochách podél Amazonky i jejích nesčetných přítoků. Jejich mocné úrodné horizonty obsahují úlomky keramiky a velké množství spálené biomasy a jsou na ně vázány početné archeologické lokality, včetně rozsáhlých ohrazených areálů, zbytků kultovních staveb, a dokonce pozůstatků zemědělských teras a zavlažovacích kanálů (Denevan 2004, s. 135–141; Heckenberger a Neves 2009, s. 251–266).
Doklady získané z těchto půd a z vrtů jezerními usazeninami ukazují na intenzivní pralesní zemědělství, které zde kvetlo už v předkolumbovské době. Hlavními plodinami byly maniok (Manihot esculenta), batáty (Ipomoea batatas), kukuřice a různé druhy dýní (Cucurbita spp.). Jejich pěstování bylo spojeno se zavlažováním, intenzivním hnojením a s cyklickým vypalováním, které bránilo opětovnému zarůstání lesem a významně zvyšovalo úrodnost jinak velice chudých amazonských půd. Počátky amazonských zemědělských civilizací jsou datovány do doby před 3000 lety a jejich náhlý konec do vrcholného období conquisty, tedy na závěr 16. století (Loughlin a kol. 2018). Ke kolapsu došlo, aniž očividně nastal přímý styk s evropskými dobyvateli. Hlavním důvodem zřejmě bylo zavlečení exotických nakažlivých chorob ze Starého světa, které vyústilo v rozsáhlou epidemii, což je zvlášť tragický případ globálního šíření organismů. Kolaps byl zřejmě natolik masivní, že zanechal stopu v antarktickém ledovcovém záznamu v podobě výše popsaného dočasného poklesu atmosférické koncentrace oxidu uhličitého.
Pozůstatkem po někdejším rozsáhlém zemědělském osídlení Amazonské pánve je zřejmě jev nápadné dominance stromů s jedlými plody na většině tohoto území (Levis a kol. 2017). Mnoho desítek užitečných druhů dřevin bylo dlouhodobě preferováno a ve většině případů záměrně pěstováno, což vedlo k jejich převládnutí na úkor ostatních. Dodnes jsou asi pětinásobně hojnější ve srovnání s druhy pro člověka neužitečnými. Dnešní amazonský prales je v jistém smyslu opravdu divoký. Jenže je to do velké míry divočina druhotná a nikoliv „panenská“, protože nese výrazný podpis někdejšího lidského působení. Je sice divočinou, ale divočinou, kterou bychom s jistou nadsázkou mohli nazvat „antropocenní“.
Není snad případ Amazonie ukázkou osudu, který jednou čeká celou planetu? Těžko říci, protože jakékoliv aktuální trendy lze směrem do budoucna extrapolovat jen s velkou opatrností.
Tento text je úryvkem z knihy:
Petr Pokorný, David Storch a kolektiv: Antropocén, Academia (dotisk 2021)
(úryvek z kapitoly: Petr Pokorný: Dlouhá cesta k antropocénu)
O knize na stránkách vydavatele
