Sciencemag.cz
Doporučujeme
Tajgová vegetace sahá od Uralu do Skandinávie, ale směrem na jih a jihozápad se objevuje jen v ostrůvcích. Ten nejvíc vysunutý k jihozápadu leží právě na Dokesku. Kromě borovic jsou pro něj typická podmáčená stanoviště porostlá olší.99 Na Břehyni zahnízdil jeřáb popelavý, který sem možná přilétl nedávno, ale dobře rozeznal své domácí tajgovité prostředí, a pro tajgu rovněž svědčí výskyty rostlin popelivky sibiřské nebo ostřice velkonohé, které jsou vzdálené skoro tři tisíce kilometrů od nejbližších výskytů na Urale.
V pozdním paleolitu bychom na Českolipsku nalezli pestrou parkovou krajinu s borovicí, smrkem a břízou, která se střídala s chladnou stepí s občasným jalovcem. Když se oteplilo, nejrychleji zareagovaly již dříve zastoupené druhy včetně přehlíženého topolu osiky, který zde zastihnete dodnes. Objevil se jilm, později i tis a svahy roklí porostly lískou. Líska má ráda průměrné podmínky, půdy ne moc chudé, ale ani bohaté, místa ne moc vlhká, raději trochu do sucha, ale zase ne moc. Vytvářela smíšené porosty s dubem, do kterých později pronikal buk. Smrk obsadil vlhčí a studenější dna inverzních roklí. Krajina však byla prosvětlená a podle výzkumů převisů v různých částech jednoho údolí také velmi rozmanitá.
Pravděpodobně bychom v Čechách nalezli jen málo oblastí, které by se svojí pestrostí vyrovnaly pískovcům. Pro mezolitiky to nebylo žádné vyhnanství, ale právě naopak rostlinami, ptáky a zvěří oplývající „ráj“.
Buky jako osobnosti
Pozorování stromů přináší nemalé potěšení. Odvykli jsme si tento druh činnosti provádět, protože nejčastěji chodíme do hospodářských lesů, které jsou pěstovány tak, aby se jednotlivé stromy sobě podobaly a daly se jednotně zpracovat na ceněná prkna či dlouhé trámy. I u takové vejmutovky potřebujeme, aby větve rostly alespoň 40 cm nad sebou. Vypadávají jí totiž suky, takže mezi větvením je zapotřebí získat takový špalíček, který umožní zpracování na tužky. Projděte se třeba ze Zakšína do Úštěku a pozorujte listnaté stromy. Skoro každý má svůj zvláštní tvar. Člověk si nejvíc zapamatuje bory s porosty stejné výšky a stejného průměru kmene, ale na svazích roklí, často nedaleko pod jejich horní hranou, je překvapivě častý buk. Bývá křivolaký a vícekmenný. Někde to vypadá, že z jedné bukvice vyklíčily dva nebo tři kmeny, ale jinde je kmenů i osm a přitom se nejedná o výmladkovou pařezinu.102 Buky kolem Vlhoště jsou divné v tom, že dokážou růst i na tenkých půdách a nemusí kořenit v pískovcové rozsedlině. Jsou adaptované na pískovce. Máte z nich úplně jiný pocit než třeba z rovněž nížinných buků Voděradských bučin. Jsou menší, houževnatější, navzájem se podepírají.
Bratří se s borovicemi, snáší se s duby. Ve střední Evropě máme v zásadě dva různé druhy buků – pyrenejský a alpský. Ten pyrenejský přežíval někde v chráněném údolí pod Pyrenejemi poblíž Středozemního moře. Když skončila doba ledová, rychle se šířil, ale na moře nezapomněl. Třeba na Rujáně sestupují bukové pralesy až k mořské hladině. Alpský buk se před ledem skrýval možná v Pádské nížině a dlouhých alpských údolích, ale jak se oteplilo, stoupal k horským hřebenům a po oblouku Alp a Karpat putoval tisíce let až do Východních Karpat na slovensko-ukrajinsko-polské pomezí, kam přišel nejpozději. Bylo to hodně daleko. Alpský typ se cestou zocelil natolik, že třeba na hřebeni Velké Fatry dokáže vytvářet bukovou „kosodřevinu“. Vydrží toho skutečně hodně.
No a pak tady máme nezařaditelné skupinky buků, které nejspíš přežívaly poměrně nevysoko, ale v chráněném terénu, možná s výslunnými stráněmi. Nabízí se možnost, že další refugia buků ležela v roklích Českého ráje či Kokořínska a Českolipska. Zatím nevíme, jak to bylo, ale po dvaceti letech výzkumů zejména převisů vydala pískovcová krajina tolik poznatků, že máme pocit, že to nejlepší ještě skrývá. Pily zpracující buky na dýhu si všimly, že dýha ze středočeských buků se kroutí, na nábytku se odlepuje a vypadává. Nedělá to buk na východ ani na západ od nás. I to ukazuje na nějakou odlišnou místní populaci.
Pískovce bývají kryté vysychavými podzoly, zásoba vody je poměrně malá. Stromy nemohou růst příliš blízko sebe ani dorůstat velkých výšek a mocných korun, protože by prostě nezvládly evapotranspiraci, tedy transport vody z půdy a odpařování na listech či jehličí. Strom roste rovně jenom v „kožichu“, mezi dalšími stromky, které se potřebují rychle vytáhnout ke slunci. Na pískovcích, kde jsou dál od sebe, občas neví, co by měly dělat, tak se stočí nejdřív na jednu, pak na druhou stranu. Někdy udělají spirální kmen a jindy jen tak stranou vypustí větev, ale pak už dál nepokračují, jen na druhou stranu vyhodí buď jinou větev, nebo rovnou kmínek. V horní třetině skal docela fouká a půda se pomalu sesouvá dolů. Stromy potřebují pletence mocných kořenů. Stromy v infračerveném spektru vidí svoje sousedy, a tak se buď snaží jeden druhého přerůst anebo se vyhnout. Často se však stává, že vedlejší strom uschne nebo se zarazí v růstu a tehdy jeho soused mění strategii a tím směr růstu. Výsledkem je pokřivený individuální strom, který měl svůj vlastní osud a životní příběh o dost dramatičtější než smrková monokultura. Ta je vlastně takový brojler čekající na žrádlo a smrt.
V pískovcích stromy dělají divné věci. Třeba kořeny bříz se v měkčím pískovci táhnou vodorovnou spárou až o dvacet metrů dál. Vypadají jako kabely symbioticky obalené mechem, aby kořeny na exponovaných místech neproschly. Duby a buky vyšlou do volného prostoru víc než 10 metrů dlouhou vodorovnou větev, až se člověk diví, že se vlastní vahou nezlomí. Stromy naštěstí umí pracovat s kvalitou dřeva, a tak jsou nejvíc namáhaná, „rezonanční“ místa tvořena nejhustším a nejodolnějším dřevem. Pískovce proměňují pohled, jak se díváme na les. Skoro každý strom je křivý a působí jako mudrlant. Někdy pozorujeme kočku, která váhá a neví, řeší nějaký problém, až máte téměř pocit, že ji myšlení bolí. Podobný výraz mají trochu utrápené, ale jinak sebevědomé stromy pískovcových skal, které se nemohou rozhodnout, co by měly dělat. Jak vypadal skutečný les, kde stromy rostou po dvou či třech a žádný z nich není rovný, možná vůbec neznáme, ale pískovce nám to naznačují.
Proč se borovice podobají jedna druhé? Jehličnany rostou, jak říká Jiří Sádlo, jako vojáci, jeden jako druhý, to jen listnáče jsou individuální – dobře to je vidět třeba na akátu, kde je problém najít dva podobné kmeny. Myslím si, že původní borovice s rodokmenem sahajícím k tajze se naučily, že v pískovcích se má dorůst jen do určité velikosti a pak už ne, protože první suchý rok by je zlikvidoval. Bory vypadají zdánlivě stejnověce, ale spíš si uvědomily meze růstu, a tak mají starší i mladší stromy podobnou výšku a vzhled. Borovice olamuje těžký sníh, tenké kmínky na skalách mohou být staré skoro sto let. Nejkrásnější borovice se podobají bonsajím. S napětím čekáme, co s borovicemi udělá kůrovcová kalamita, která rok po roku postupuje ze středu Čech dál na sever. Sledujeme usychající borovice a dáváme pozor na šíření jmelí. Vnímáme, že borovice na Sedlčansku či Berounsku jsou odlišné. Věc může mít velký praktický dopad, protože jedna skupina borovic třeba zvládne sucho a škůdce a stane se základem nových porostů i v jiných krajích.
Podobně i duby rostou zpříma jenom na kraji lesa, ale uvnitř masivu málokdy najdete rovný strom. V běžné krajině by dub zvítězil nad bukem, protože by rostl na tenkých půdách a buk by si musel najít nějakou rozsedlinu, kterých je nedostatek. Dub by jej snadno přerostl. Ale neděje se to. Podél cesty k Martinské stěně jsou místa, kde žijí duby a buky v rovnováze. Za nejstarší jednoznačný důkaz buku je považován kousek zuhelnatělého dřeva, který byl nalezen v převisu (kde jinde?) v Kostelní rokli v Českosaském Švýcarsku. Je skoro osm tisíc let starý. Podobně i pylový záznam z lokality Okna na Dokesku zachytil v mladší mezolitické fázi nápadně velké zastoupení buku, a to hodně dlouho před expanzní vlnou alpského a karpatského buku.
tento text je úryvkem z knihy
Jiří Adamovič, Václav Cílek, Kamil Podroužek
Vlhošť
Hora v labyrintu skal
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
Díky za tip na zajimavou knížku. Jenom ta věta „Stromy v infračerveném spektru vidí svoje sousedy“…. to jako vážně??? I když by se mi to moc líbilo, vždycky jsem toužil navštívit Fangorn 🙂
no, vidi zni… vnimaji by bylo prijatelnejsi? detekuji? proste tam tudy na ne nesviti slunecni svetlo, ale proc zrovna v infracervene casti spektra (pro fotosyntezu pozemskych rostlin asi nevyznamne, ze by strom mel nejak jinou teplotu nez okoli sotva)… netusim.
Tak asi máte pravdu, když na listy stromů dopadá tepelné záření, tak to asi spouští nějakou kaskádu reakcí… Zkusim se doptat autorů
Ad infra: Blízké osluněné objekty by rozhodně měly, dle mého, být výrazným zdrojem tepelného záření. Záleží ovšem na směru. Nízký porost bude takovým zdrojem rovněž, ale záření bude přicházet zespod.