Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vzestup zbrojního průmyslu je zřejmý i ve světle oficiálních statistik: Do června 1944 vzrostla zaměstnanost v celém průmyslu o 10,9 %. V ještě delší retrospektivě od března 1939 do konce roku 1943 došlo v oblasti zpracování železa a kovů, do níž spadalo i klíčové strojírenství, k enormnímu nárůstu 40 % zaměstnanců na více jak 400 000, respektive 483 700 osob.
Očividná přitom byla především expanze ve značně sofistikovaném leteckém průmyslu, v němž mělo v lednu 1945 pracovat v celkem 100 závodech na území protektorátu kolem 121 000 zaměstnanců. Komplex hutní výroby zahrnoval na 1 200 výrobních podniků. Obdobně vykazovalo nárůst i hornictví, v němž mělo v roce 1943 pracovat 55 006 zaměstnanců.
Objem úhrnné průmyslové produkce přitom stoupal již od roku 1941.
Neméně zajímavé jsou údaje k průmyslovým oblastem, u nichž lze předpokládat větší výskyt či soustředění vývojových kapacit. Roku 1942 byla dle údajů protektorátních úřadů práce v prvních čtyřech z nich soustředěna polovina všech zaměstnanců; jejich pořadí bylo takovéto: 1. Praha, 2. Moravská Ostrava, 3. Brno a 4. Kladno. Roku následujícího (1943) došlo k následující proměně: 1. Praha, 2. Brno, 3. Plzeň a 4. Moravská Ostrava.
Největším a strategicky nejdůležitějším koncernem, který i teritoriálně zasahoval do několika průmyslových oblastí, zůstávala bezesporu plzeňská Škodovka, v první polovině roku 1942 fúzovaná do holdingové společnosti Waffen-Union-Skoda Brünn GmbH, jež byla z německé strany doceňována právě coby podnik s převahou zbrojní výroby. V zájmu nových vlastníků po provedení nucených majetkových přesunů tak bylo uvést maximum zbrojní výroby do souladu s německou výzbrojní koncepcí a válečnou perspektivou.
Přechod na německé typy zbraní nebyl ovšem bez problémů. Jejich výroba využívala jiné materiály, odlišnou technologii, jiné výrobní přípravky a probíhala podle německé technické a patentové dokumentace. Nelze také říci, že výrobní kapacity zbrojního oddělení Škodových závodů byly od počátku plně využity. V roce 1940 klesla hlavní zbrojní výroba, tzn. výroba děl, proti v podstatě ještě mírovému stavu z roku 1939, což bylo do určité míry vysvětlitelné probíhajícím přechodem na německé typy zbraní. Výrobní kapacitu dělovek Škodových závodů k březnu 1939 ve výši zhruba 1 920 děl ročně se podařilo pokrýt teprve v roce 1941 a předválečné možnosti výroby byly překročeny až po vyhlášení totální války v roce 1943.
Hlavním posláním zbrojních oddělení se přitom stala od roku 1940 masová reprodukční, tedy v podstatě licenční výroba. Zde je nutno připomenout, že zbrojní firmy se v Německu dělily na konstruktérské s vlastním vývojem a na reprodukční (licenční), určené pro výrobu zbrojního materiálu cizí konstrukce. Reprodukční výrobu u děl tehdy zajišťovalo zhruba 25 firem, přitom zvládnout výrobu děl o ráži 17 cm a více dokázalo pouze pět firem včetně Škodovky. Právě reprodukční výrobu bylo zvláště dobře možné svěřit i českým zaměstnancům, nepovažovaným z německé strany, jak již bylo v souvislosti se záměrem dislokovat do Plzně i nejtajnější výrobu z podzimu 1941, za právě spolehlivé. Navíc kompletované zbraně byly výrobně rovněž v německých závodech vyzkoušené, a proto také dosahované výkony byly snáze kontrolovatelné. Hlavní německé výrobní požadavky se soustřeďovaly na ty zbraně a vojenskou techniku, jež tvořily standardní výzbroj a jejichž potřeba na frontách byla největší. Platilo to o dělostřeleckých zbraních a munici stejně jako o letadlech či vojenských vozidlech.
Vlastní vývoj zde probíhal na základě smlouvy z 21. září 1939, podle níž byl dozorován OKH, jež hradilo také náklady; patentová práva, jež byla tajná, se dělila mezi OKH a Škodu a patentová dokumentace musela být předkládána Říšskému patentovému úřadu (Reichspatentamt) v Berlíně. Tento vývoj byl ovšem upozaďován stále narůstající reprodukční výrobou a také odtažitým přístupem samotných techniků, kteří pod různými záminkami vývoj zdržovali a dováděli ho maximálně k prototypům či nultým sériím.
I když přímo v Plzni působil zástupce HWA (Dr. Ing. Karl Jurczyk), byl tamní vývoj od vlastního německého zbrojního vývoje spíše izolován; navíc chyběla i bezprostřední zpětná vazba k frontovým jednotkám, což byl zásadní rozdíl oproti praxi za první světové války.
U dalšího klíčového podniku v protektorátu, jehož vedení se hned na počátku okupace snažilo organizovat přesun odborných technických kádrů do zahraničí, a to legálně (služební cesty) či nelegálně, byla brněnská Zbrojovka.
Rovněž zde pokračoval vlastní výzkum a vývoj, i když technické ředitelství bylo obsazeno převážně německými techniky. „Zlepšování“ výrobků bylo využíváno k prodlužování výroby a vytížení všech dozorujících německých inženýrů, kdy šlo o „(…) neschopnost našich techniků, kterou měníme v zásluhy“. Dalším způsobem zpožďování při zavádění nových výrobků bylo striktní dodržování všech německých předpisů.
Vědecký výzkum pak měl posloužit jako záminka pro zřízení vědeckého ústavu v Příbrami, dozorovaný po fúzi do holdingu Waffen-Union, v němž mělo být ukryto 250 kvalifikovaných sil před totálním nasazením: „Postačilo vzít v ochranu pološíleného matematika SS-Führera Engela před ostatními Němci a předstírati dozor nad jeho činností.“ Již na počátku války přitom vedení podniku skrytě podporovalo legální (služební cesty) stejně jako ilegální odchody firemních technických kádrů do zahraničí.
Zvýšené investice v rámci téhož holdingu do nových výzkumných a zkušebních kapacit lze zaznamenat především v chemickém průmyslu.
V novém průmyslovém komplexu v Rybitví u Pardubic tak vznikla Farmaceutická laboratoř a Analyticko-fyzikální laboratoř. V nich pracovalo více jak 400 zaměstnanců v oblasti chemie dehtových paliv, farmacie, biochemie, elektrometalurgie, anorganické, analytické i fyzikální chemie a jednotlivé substance mohly technologicky rovněž ověřovat v poloprovozu.
Vedle zvýšené válečné produkce zde docházelo také k vývoji a testování výrobků, určených primárně pro mírovou dobu, jako např. umělé hmoty, celuloidu, celuloidových lepidel, tužidel či umělé pryskyřice. Dobově byl význam tohoto nového centra chemického výzkumu hodnocen takto:
„V těchto nákladně vybudovaných, všemi možnostmi moderní techniky vybavených laboratorních komplexech pracovaly nerušeně po dobu války stovky techniků a připravovaly v radostné práci rozřešení četných nových velkých problémů chemické výroby.“
Neméně důležitým byl Výzkumný a zkušební ústav firmy Baťa ve Zlíně, který ve válečných letech vedl docent Stanislav Landa (1898 až 1981) a který v deseti odděleních zaměstnával na 300 pracovníků, z toho více jak polovina byli chemici; k dispozici jim byla rovněž rozsáhlá knihovna a patentový archiv.
Po uzavření českých vysokých škol se snažil nejen zaměstnat co nejvíce někdejších posluchačů, ale získal i významné vědecké pracovníky, jako např. zakladatele české makromolekulární organické chemie Otto Wichterleho (1913 až 1998). Ve Zlíně se rovněž pořádaly pravidelné doškolovací
kurzy, což vedlo k denunciacím o tzv. černé univerzitě (schwarze Universität), takže proti zlínskému ústavu vystupoval i K. H. Frank. Výzkum ve vlastním provozu probíhal ve více než padesáti výrobách, přičemž válečné zakázky překročily za období války dle poválečné kalkulace hodnotu 1,1 miliardy Kčs. Cíleně se zde pracovalo na projektech zaměřených do budoucna a rozvíjely se i nové výzkumné záměry, jako např. v oblasti biochemie ve spolupráci s pražskou firmou Interpharma.
úryvek z knihy
Michal Šimůnek: Narušená kontinuita. Česká věda, německá hegemonie a totální válka, 1939–1945
Academia 2025
O knize na stránkách vydavatele
