Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ve středověku a raném novověku bývali alchymisté obvykle tajnůstkáři a o své znalosti se s ostatními nedělili (poznámka: opravdu nebyli tlačení k co nejvyššímu množství publikací :-)). Tycho Brahe nebyl výjimkou. Proto přesně nevíme, co dělal v alchymistické laboratoři, která se nacházela pod jeho sídlem kombinovaným s observatoří v Uraniborgu na dnešním švédském ostrově Ven (tehdy součást Dánska).
Známe jen několik jeho alchymistických receptů a z jeho laboratoře se dnes zachovalo jen velmi málo pozůstatků. Uraniborg byl po Braheho smrti v roce 1601 zbořen.
Při vykopávkách v letech 1988-1990 však bylo ve staré zahradě Uraniborgu nalezeno několik keramických a skleněných střepů. Předpokládalo se, že pocházejí ze sklepní alchymistické laboratoře. Pět z těchto střepů – čtyři skleněné a jeden keramický – bylo nyní podrobeno chemickým analýzám s cílem určit, s jakými prvky přišly původní nádoby do styku.
Kaare Lund Rasmussen z Univerzity jižního Dánska a Poul Grinder-Hansen z Dánského národního muzea v analýze zjistili u čtyř střepů zvýšené koncentrace stopových prvků, zatímco skleněný střep nevykazoval žádné specifické obohacení.
„Nejzajímavější jsou prvky nalezené ve vyšších koncentracích, než se očekávalo – naznačují obohacení a umožňují nám odhadovat, co se asi v alchymistické laboratoři Tychona Braheho používalo, s čím se pracovalo,“ uvedl Lund Rasmussen. Těmito prvky jsou nikl, měď, zinek, cín, antimon, wolfram, zlato, rtuť a olovo; některé byly nalezeny na vnitřní, jiné na vnější straně střepů. Používání většiny z nich v alchymistické laboratoři není nijak nepřekvapuje. Zlato a rtuť se tehdy používaly mj. i proti celé řadě nemocí. Záhadou je ovšem wolfram, který v té době ještě vůbec nebyl znám. V podobě prvku ho poprvé popsal a vyrobil o více než 180 let později švédský chemik Carl Wilhelm Scheele.
Wolfram se přirozeně vyskytuje v některých minerálech a možná se tento prvek dostal do laboratoře Tychona Braheho prostřednictvím jednoho z těchto minerálů. V laboratoři mohl minerál projít určitým zpracováním, které wolfram oddělilo, aniž by to Tycho Brahe nějak zaregistroval a o wolfram se nějak zajímal.
Existuje však i další možnost, snad i pravděpodobná, i když bez důkazů.
Již v první polovině 16. století popsal Agricola v cínových rudách ze Saska/Česka zvláštní příměs, která způsobovalo problémy při pokusech o tavení cínu. Agricola tuto zvláštní látku v cínové rudě nazval právě wolfram (vlčí pěna, anglické označení tungsten je netypické; respektive viz dále).
Možná o tom slyšel/věděl i Tycho Brahe, a tak věděl o existenci wolframu a i s ním nějak záměrně experimentoval.
Po vzoru ostatních lékařských alchymistů té doby si své recepty držel v tajnosti a dělil se o ně jen s několika vybranými jedinci, jako byl jeho patron císař Rudolf II, který údajně obdržel Tychonovy recepty na léky proti moru.
Víme, že výroba tohoto léku byla složitá. Obsahoval theriac, který byl v té době jedním ze standardních léků téměř na všechno a mohl mít až 60 složek, včetně hadího masa a opia. Dále obsahoval měďnatý nebo železitý vitriol (sírany), různé oleje a byliny.
Po různých filtracích a destilacích byl získán první ze tří Braheho receptů proti moru. Ten bylo možné ještě zesílit (tedy v Braheho představě) přidáním tinktur například z korálů, safírů, hyacintů nebo rozpuštěného zlata.
Tycho Brahe věřil, že mezi nebeskými tělesy, pozemskými látkami a tělesnými orgány existují hluboké souvislosti. „Tak bylo spojováno Slunce, zlato a srdce, totéž platilo pro Měsíc, stříbro a mozek, Jupiter, cín a játra, Venuše, měď a ledviny, Saturn, olovo a slezinu, Mars, železo a žlučník a Merkur, rtuť a plíce. S tímto systémem mohly být spojeny i minerály a drahé kameny, takže například smaragdy patřily k Merkuru,“ uvádí Grinder-Hansen. Kdoví, co si mohl myslet o wolframu, respektive o cínové rudě, která wolfram obsahovala. Stejně dobře může být přítomnost wolframu ale prostě náhodná.
Kaare Lund Rasmussen, Chemical analysis of fragments of glass and ceramic ware from Tycho Brahe’s laboratory at Uraniborg on the island of Ven (Sweden), Heritage Science (2024). dx.doi.org/10.1186/s40494-024-01301-6
Zdroj: University of Southern Denmark / Phys.org
K historii objevování wolframu (podrobněji, i trochu jinak): viz např. Wikipedia.cz
