Sciencemag.cz
Doporučujeme
Mohlo by se zdát, že ve střevě je na ochutnávání potravy už trochu pozdě, ale ve skutečnosti i tam sehrávají chuťové receptory velmi důležitou úlohu.
Savci včetně člověka v pokrytí chuťovými receptory za karasem či sumcem silně pokulhávají. I v jejich organismu však najdeme chuťové receptory daleko od ústní dutiny. Bílkovinné antény pro zachycení chuti sladké, hořké a umami mají savci rozeseté po celém trávicím traktu, a dokonce i mimo něj.
Důležitou roli sehrávají chuťové receptory v žaludku. Na podráždění žaludečních receptorů pro chuti umami a sladkou reaguje organismus přípravou k ukládání živin v těle, aby nic z toho, co sníme, nepřišlo nazmar. Když dojde k podráždění arzenálu chuťových receptorů pro hořké látky, bere to žaludek jako varování a zastaví posun potravy dále do střev. Z tohoto efektu těží milovníci hořkých aperitivů, jejichž účinky jsou známé už od starověku. Římané popíjeli před opulentními hostinami víno s příměsí hořkých bylin. Zpomalili si tím vyprazdňování žaludku a pocit plného břicha jim následně nedovolil, aby se přecpali. Cítili se „lehčí“ a měli pocit, že po aperitivu jim to lépe tráví.
Mohlo by se zdát, že ve střevě je na ochutnávání potravy už trochu pozdě, ale ve skutečnosti i tam sehrávají chuťové receptory velmi důležitou úlohu. Nachází se tu například antény pro zachycení sladkých látek. Jakmile střevní sliznice zaznamená jejich zvýšený výskyt, nabudí slinivku k produkci inzulinu, který má hospodaření s cukry na starosti. Odhalení role sladkých chuťových receptorů ve střevě pomohlo vyřešit záhadu, se kterou si lékaři lámali hlavy půl století. Když dostal pacient glukózu infuzí přímo do žíly, uvolnilo se mu v těle méně inzulinu, než když stejné množství glukózy snědl. Teď už je jasné, že při nitrožilním podání obchází cukr chuťové receptory ve střevu, a to má za následek oslabenou odezvu slinivky. Střevo reaguje i na hořké molekuly, které do něj nepřicházejí s potravou, ale produkují je nejrůznější cizopasníci jako zplodiny své látkové výměny. V reakci na tyto hořké chutě spouští střevo obranné mechanismy imunitního systému a s jejich pomocí cizopasné červy a prvoky zahubí.
Receptory pro hořkou chuť stráží i naše dýchací cesty. Pokud je člověk podrážděn hořkou látkou v nose, nejprve zatají dech a následně se rozkašle.
Vše tedy směřuje k tomu, aby se hořká látka dostala z dýchacích cest co nejrychleji pryč. Podobné obranné mechanismy spouští podráždění receptorů pro hořké i v průduškách či plících.
Hůře už se vysvětlují v dýchacích cestách přítomné chuťové receptory pro sladké a umami. Ledasčemu napovídá fakt, že receptory pro hořké a sladké působí v dýchacích cestách proti sobě. Pokud se do dýchacích cest podrážděných hořkými molekulami z bakterií dostane sladká glukóza, zvýšená produkce
obranných protibakteriálních látek se vrací k normálu. Mohlo by jít o jakousi pojistku proti zbytečnému imunitnímu alarmu. Bakterie využívají cukry jako zdroj energie a intenzivně je rozkládají. Pokud je v dýchacích cestách cukrů dost, znamená to, že se tam nebezpečné bakterie nevyskytují ve zvýšeném množství. Jakmile se bakterie namnoží a sníží obsah cukrů v dýchacích cestách, spuštění obranného mechanismu v reakci na hořké molekuly z bakterií nic nebrání. Nástup této obrany je rychlý. Nastává do několika minut po poklesu hladin cukrů v dýchacích cestách a jde zřejmě o jednu z prvních reakcí na nastupující infekci. Ve prospěch této teorie svědčí i zjištění, že lidé vybavení citlivějšími variantami receptorů pro hořké chuti jsou výrazně odolnější vůči infekcím dýchacích cest. Jejich detekční systém je citlivější a spouští obranné reakce v samém počátku infekce, kdy je bakterií ještě málo. Původci chorob se tak nenabízí šance se v dýchacích cestách uchytit.
Marně zatím hledáme vysvětlení, proč na kyselé chuti reagují nervové buňky míchy nebo proč jsou receptory pro hořkou chuť ve žlučníku.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Petr: Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět
Argo a Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele
