Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vlhošť můžete na horizontu mezi ostatními kopci celkem bezpečně rozeznat. Hora má tvar široké kupole, jejíž symetrii jen na jihu a na západě narušuje lem pískovcových skal. Tato skalnatá část se od zbytku hory už zdálky liší svým obrysem – svahy jsou tu strmější a členitější. Zblízka je možné skály pozorovat z osady Hvězda nebo z vyhlídky na Stříbrném vrchu. Napadne vás, proč podobně impozantní defilé netvoří souvislý pískovcový věnec kolem celého vrcholu. Směrem k Ráji a Nedamovu je skutečně reliéf „rozdrobený“ mnoha kratšími roklemi.
Svoji úlohu tam muselo sehrát intenzivní zlomové porušení, které popisujeme jinde v této knize. Kvůli poklesům jednotlivých ker se v severovýchodních svazích Vlhoště opakuje stejný vrstevní sled i několikrát pod sebou a přímo na pískovcových skalách bývá vidět husté puklinové porušení. V bližším okolí Ráje, tedy už severně od hlavní linie úštěckého zlomu, dokonce převažují jílovce a prachovce, které skalní výchozy ani netvoří. Hora jako celek má složitější vnitřní stavbu, než by bylo možné soudit z jejího pravidelného tvaru.
Sedimenty svrchní křídy se na Vlhošti zachovaly v mimořádné mocnosti tři sta šedesáti metrů. Náleží několika souvrstvím, jak je patrné z obrázku v barevné příloze, a usadily se v rozmezí 87–97 milionů let před současností. Nejstarším je perucko-korycanské souvrství. V celé české křídě má obdobný vývoj, ve kterém je spodní polovina tvořená nevytříděnými křemennými pískovci mělkého moře, zatímco horní polovinu tvoří jemnozrnné, jílovito-prachovité pískovce z poněkud větších hloubek. Jílovito-prachovitá hmota tvoří šedé laminy a mázdry nebo je provířená hrabavou činností organismů na tehdejším dně. Toto souvrství není v okolí Vlhoště odkryto a je to škoda, protože má oproti běžnému vývoji několik zvláštností. Ty souvisí s tím, že v širším okolí Heřmánek moře zaplavilo velmi členitý reliéf. Na bázi souvrství jsou několikametrové akumulace štěrků (slepenců a brekcií), většinou spojené vápnitým tmelem. Jde zřejmě o říční materiál, přepracovaný mořskou záplavou. Místy se vyskytují i vápence bez výraznější příměsi písku a štěrku, zato s úlomky schránek mlžů a dalších mořských organismů. Ty musely vznikat v lagunách chráněných před přínosem hrubšího materiálu.31 Výše leží asi 20 metrů mocný úsek šedých prachovců, místy vápnitých.
Přítomnost vápnitých schránek mořských organismů (např. plži Turritella) a zeleného minerálu glaukonitu jasně ukazují na mořský původ těchto prachovců. Teprve nad nimi následují mělkomořské křemenné a jílovito-prachovité pískovce známé i odjinud. Nejblíž k Vlhošti můžete perucko-korycanské souvrství prozkoumat ve starých lomech v Podolci u silnice mezi Dubou a Jestřebím. Bruno Müller zde z jemnozrnných vápnitých pískovců vytloukal nápadné exempláře žebrovaných ústřic druhu Ostrea carinata (nyní přejmenovaného na Arctostrea carinata), který je typický pro stupeň cenoman.)
S bělohorským souvrstvím nastupují slínovce a vápnité prachovce. Jsou odrazem prohloubení pánve po celosvětovém zvýšení hladiny světového oceánu na začátku turonu. Na Vlhošti v nich směrem nahoru postupně přibývá písčité složky, až po 40 metrech písek převládne. Stejně jako perucko-korycanské souvrství, i bělohorské souvrství je známo jen z vrtů. Rozložené prachovce tvoří podklad mokřadů kolem ústí Vlhošťského dolu, Studánecké rokle a sousední rokle Krippengrund pod Hvězdou, nikde ale nevycházejí na povrch. Výš už zcela převládají pískovce. Patří jizerskému souvrství a odpovídají časovému úseku 90–92 milionů let před současností, který geologové řadí ke střednímu a svrchnímu turonu.
Ve středním turonu se v Českém masivu začala ohlašovat další etapa tektonického neklidu – alpinská orogeneze. Africká deska se dostávala do kolize s eurasijskou deskou a oceán Tethys mezi nimi se pomalu uzavíral. Zdvihalo se další pásemné pohoří – Alpy a Karpaty – a i prostor v jeho předpolí byl vystaven působícímu tlaku. Oslabená zóna zemské kůry mezi saxothuringikem a lugikem, nyní zalitá mělkým mořem, pokračovala v poklesové tendenci, zatímco jednotlivé bloky lugika se zvedaly a byly postupně obrušovány erozí. V turonu tak zesílil přínos úlomkovitého materiálu do české křídové pánve. Šlo především o zrníčka a valouny tvořené křemenem, protože méně stabilní minerály (například živce) byly rozloženy působením teplého klimatu už ve zdrojové oblasti. Od pobřeží ostrovů na severním okraji pánve byl písek unášen dál do pánve působením jihovýchodního proudění. V hloubkách několika metrů až několika desítek metrů vznikly písečné valy protažené rovnoběžně se směrem převládajícího proudění i rozsáhlá dunová pole. Klínovité těleso turonských pískovců o objemu tisíce krychlových kilometrů vybíhá z oblasti Lužice k jihovýchodu až na dnešní Mělnicko. V tomto směru klesá jeho mocnost ze 450 na méně než 200 metrů a zároveň dochází k jeho štěpení na několik těles nad sebou, oddělených prachovci. Máme štěstí, že žijeme v geologické době, kdy se na mnoha místech od Českého Švýcarska až po Kokořínsko do tohoto tělesa už zahloubila síť kaňonů a údolí, ale přitom eroze ještě nedosáhla takové intenzity, aby celé těleso odstranila. Dává nám to možnost putovat romantickými pískovcovými krajinami a přitom kolem sebe pozorovat zákonitosti mělkomořské sedimentace uprostřed Evropy.
Už nejstarší literatura popisující Vlhošť poukazuje na to, že pískovce v jeho jihozápadním svahu tvoří tři patra skal nad sebou. Nejspodnější patro tvoří stěny Vlhošťského dolu, kterým vede silnice z Litic na Hvězdu. Severně od Hvězdy leží toto patro ve výškové úrovni 330–380 m n. m. Stejně jako vyšší patra je ukloněné mírně k jihovýchodu, takže ve Vlhošťském sedle mezi Vlhoštěm a Stříbrným vrchem leží jeho vrchol o 20 metrů níže, ve výšce asi 360 m n. m. Odtud až do 400 m n. m. jsou výchozy jen sporadické. Následuje prostřední patro – strmá stěna, většinou vodorovně členěná na dvě části. Jeho horní hrana leží 450 m n. m., což zhruba odpovídá vrcholu Malého Vlhoště a Stříbrného vrchu. Třetí, nejvyšší patro je od druhého oddělené výraznou skalní římsou a zasahuje do výšky 495 m n. m. Celkem tedy Vlhošť nabízí 185 metrů vysoký, téměř nepřerušený profil jizerským souvrstvím, jeden z nejúplnějších v celé české křídě. V něm jsou zaznamenány události odehrávající se během časového intervalu dvou milionů let. Z vrcholů druhého i třetího patra jsou nádherné rozhledy směrem na Hvězdu, čedičový Ronov a na východní část Českého středohoří.
Trojici skalních pater na Vlhošti ze starších autorů nejlépe popsal Čeněk Zahálka. Spodní patro zařadil ke svému pásmu IV, přechod ke střednímu patru k soupásmí V–VII a samotné střední patro k pásmu VIII. Nejvyšší patro podle analogie s jižní částí Kokořínska dělí na pásmo IXab a IXcd. Zahálkovo členění na pásma je již zastaralé a odnesl ho čas. Přesto ho i dnes křídoví geologové pro jeho jednoduchost stále používají, ale spíš v neformálním hovoru mezi sebou. V této knize budeme pískovce jednotlivých pater označovat jako spodní, střední a svrchní část jizerského souvrství.
Vznik pískovcových pater souvisí s podmínkami sedimentace v křídovém moři. Naspodu každého patra jsou pískovce, které vznikaly ve větších hloubkách: jsou spíše jemnozrnné a jsou bohatě prohnětené organismy žijícími na mořském dně, jejichž rozvoj byl umožněn klidnými podmínkami sedimentace. Mohou obsahovat vyšší podíl vápnité složky – pak je pravděpodobné, že se v nich zachovaly i schránky fosilních organismů, především mlžů. Výše přecházejí do středně zrnitých až hrubozrnných pískovců se známkami vyšší energie prostředí. Šikmé zvrstvení vzniká migrací písečných dun po mořském dně a ukazuje na hloubky několika desítek metrů. Na vrcholu pater obsahují pískovce víc valounů nebo rovnou přecházejí do slepencových vrstev. Ty odpovídají dalšímu změlčení, až do prostředí štěrkových dun a pláží. Každé jednotlivé patro tak představuje vrstevní sled, který se usadil během postupného (nikoliv však zcela plynulého) změlčování mořské pánve. Zrnitostní kontrasty na hranicích mezi takovými nahoru hrubnoucími cykly nutně představují úseky nejvíce podléhající zvětrávání. Zde se tvoří ústupové stupně mezi jednotlivými skalními patry. Z popsaných skutečností pak vyplývá překvapující závěr, že dnešní tvar Vlhoště významně ovlivnilo kolísání mořské hladiny v kombinaci s přínosem úlomkovitého materiálu před miliony let.
tento text je úryvkem z knihy
Jiří Adamovič, Václav Cílek, Kamil Podroužek
Vlhošť
Hora v labyrintu skal
Dokořán 2022
O knize na stránkách vydavatele
