Sciencemag.cz
Doporučujeme
Existuje řada modelů, jak vysvětlit vznik i udržení spolupráce ve skupinách vzájemně nepříbuzných jedinců. Nejznámějším konceptem je v této souvislosti Vězňovo dilema.
Nový model vychází z toho, že reciprocita je primárně nepřímá. Alice nikdy neinteragovala s Bobem, ale interagovala s Cecilem (kladně) a s ním kladně interagoval i Bob. Tudíž bude ochotna spolupracovat i s Bobem. Dalším aspektem je, že hodnocení je provádí spíš průměrně, nějaké podrazy dokážeme odpustit, pokud v chování nepřevládají (poznámka PH: to i v modelech půjčky na oplátku byla třeba strategie, která jednu zradu odpouštěla).
Nový model se má lépe hodit pro popis současné společnosti – interagujeme často s lidmi, s nimiž jsme předtím do přímého kontaktu nevstoupili. Máme o nich ale k dispozici řadu informací, třeba ze sociálních sítí, ty se budeme snažit vyhodnotit jako celek. To je rozdíl od Vězňova dilematu – tam třeba „víme“ jenom to, jak se protihráč zachoval přímo k nám (nebo dokonce známe jen poslední interakci, v jiných verzích).
Na druhé straně ale tento přístup má vysvětlovat i existenci spolupráce ve společnostech, kde neexistoval stát, respektive obecněji instituce, které by nespolupráci trestaly (nebo situaci, kdy k institucím panuje nedůvěra; ale i ve zločineckých režimech spolu jednotlivci můžou spolupracovat).
A za další má model vysvětlovat spolupráci i tam, kde lidé mají k dispozici různé informace a i ty stejné hodnotí různě (mají odlišné normy pro posuzování toho, co je správné).
Jak shrnuje hlavní autor Sebastián Michel-Mata z Princeton University, žijeme v prostředí bohatém na informace, kde o reputaci nerozhoduje jediný čin, ale jejich souhrn. Model byl nazván „look twice, forgive once“ (dvakrát se podívej, jednou odpusť).
V jádru modelu stojí stále Vězňovo dilema, tj. rozhodnutí, jak se k někomu zachovat při interakci (spolupráce vs. nespolupráce). Co má být zajímavé, strategii Dvakrát se podívej, jednou odpusť nelze porazit (vytěsnit z populace při opakovaných hrách) holubičí strategií (vždy spolupracuj), jestřábí strategií (vždy podraž), ale ani složitějšími strategiemi, které vycházejí z vyhodnocení většího množství informací. (PH: jak to chápu, to je trochu v rozporu s výše uváděným, jak máme dnes k dispozici hodně informací a můžeme je tedy „průměrovat“. V průvodní tiskové zprávě se k tomu dodává, že i když jsou informace volně dostupné, nemáme potřebu je využívat všechny, stačí nám jen pár. A možná tento přístup není méně účinný.)
Sebastián Michel-Mata et al, The evolution of private reputations in information-abundant landscapes, Nature (2024). DOI: 10.1038/s41586-024-07977-x
Zdroj: University of Pennsylvania / Phys.org
Ještě poznámky PH: jsou to všechno jenom modely, jistěže. Navíc zde bohužel nebyla původní tisková zpráva napsána zrovna srozumitelně. Pokud proti vám stojí populace pouze strategií „look twice, forgive once“, jaké je nejvýhodnější chování? Asi se občas dopustit podrazu, „chovat se dobře, ale jen většinou“? Jenže samozřejmě – každý dle vlastních norem vyhodnocuje jinak, co je dobře a co špatně. A dochází ke zkreslením – s jakou pravděpodobností? –, prostě získaná informace o chování neodpovídá realitě. Nicméně – kdybych o někom měl pouze informaci, že šel 2krát na pivo, jednou měli všichni skvělý večer, jednou pak svého společníka klepl a obral, tak to ve mně vzbuzovat důvěru zrovna nebude…)
